Číslo 1 - Všeobecná fakultní nemocnice v Praze

uplatňovat i u nás. Zatím lze tyto systémy označitjako vyspělá manipulační zařízení, i kdyžse vyvíjejí „pravé“robotické systémy schopnéaktivní interakce s chirurgem a návrhů určitýchpostupů na základě získaných údajů. A virtuálnírealita dalších vyvíjených špičkových zařízenízprostředkovává i taktilní vjemy odporu tkánív operačních nástrojích.Pro postgraduální výuku chirurgů a jejich operačnívýcvik by bylo jistě možno robotiku využítk nácviku operačních postupů. Zatím práce lidskýchrukou v chirurgii vede a nakolik se uplatnírobotizace ukáže budoucnost.Dá se ale soudit, že budoucí medicína a tedyi chirurgie i přes rostoucí efektivitu léčebnýchpostupů bude ekonomicky ještě náročnějšínež medicína dnešní. Nemocných asi bude sezvyšujícím se stářím populace přibývat a sociálníaspekty narůstající ekonomické zátěže jsoupředstavitelné.Vedle toho vyvstávají stále větší obavy z odlidštěnímedicíny. Do praktické medicíny pronikátolik moderních technologií a přístrojů, že se zanimi pacient ztrácí. Nové metody endoskopické,invazivní radiologie, miniinvazivní chirurgie,počítačové techniky poskytují nemocným v určitýchpřípadech podstatně vyšší léčebný komfort,snižují bolestivost výkonů a zkracují dobuhospitalizace i když jsou ekonomicky náročnější.Žádná technologie však nenahradí osobní přístuplékaře k nemocnému.Zvláště chirurg se obvykle setkává s pacientempřed operací jen krátce, protože ten je předtímvyšetřován jinými specialisty a slovní kontakts nemocným je tak často jen minimální. Najedné straně je pak nemocný, který má informacez různých zdrojů a na druhé straně značněčasově zaneprázdněný chirurg, který při svémpracovním vytížení nemůže často plně uspokojitpsychosociální potřebu pacienta.12K tomu z moudrosti našich předchůdcůArnold Jirásek: Ve svých Úvahách o chirurgiia chirurgovi v r. 1937 napsal: „Po každé, kdyžvýkonná chirurgie zůstala jen na svém čistě odborněvědeckém území, chybovala ve svém poměruk nemocnému a neměla vždycky výsledkůa úspěchů. Byla někde předháněna a zastiňována„zázračnými léčiteli“, kteří se odstrčené dušeujímali.“A. de Saint-Exupéry: „Vím, že přijde den, kdyse člověk, trpící neznámou chorobou odevzdádo rukou fyziků. Ti se jej na nic nezeptají, odeberoumu krev, stanoví různé veličiny, navzájemje vynásobí, všechny výsledky pak zkontrolujípodle logaritmické tabulky a jedinou tabletkounemocného vyléčí. Já ale, pokud onemocním, radějinavštívím nějakého starého doktora. Ten mneprohlédne, poslechne, nahmatá puls, prohmatábřicho. Pak si zapálí dýmku, odkašle si, podrbese na bradě a usměje se na mne, aby zmírnil moubolest. Jistě, vědu obdivuji, ale stejně obdivujilidskou moudrost“.ENDOSKOPIE,LAPAROSKOPIEDoc. MUDr. Zdeněk Krška, CSc., I. chirurgickáklinika VFN a 1. LF UKMininvazivní diagnostika a chirurgiepředstavují jeden z dosaženýchcílů v medicínských, především pakchirurgických oborech. Ačkoliv do povědomíodborné a široké veřejnosti vstoupil tento pojemv devadesátých letech dvacátého století, snahyo miniinvazivní vyšetřování a operování jsouhistoricky velmi staré. Již Hebrejci 1600 let předKristem využívali k vyšetřování spekul, Řekovépak vytvořili pojem endoskopie složením výrazůendo (uvnitř) a skopeo (pozorovat), když samizkoušeli využít rourovitá spekula k pohledůmdo tělesných dutin.Obdobně pak existují historické zprávy o obdobnýchmetodách i z období Říma a z hinduistickéhoči arabského světa již před tisíci či stovkamilet. Snaha minimalizace operační zátěže se tedytáhne chirurgií jako červená nit již tisíciletí. Současněvšak ale narážela na dvě základní překážky.