Číslo 1 - Všeobecná fakultní nemocnice v Praze

í a jak stáli osamoceni proti běžnému názorua konzervativnosti tehdejší společnosti. To, conám dnes připadá samozřejmé, totiž služba slabšímua bezmocnému, rodilo se zvolna v dusnémovzduší ponapoleonské doby. Společnost si přálaklid a bála se každé nové myšlenky. Zájem o nemocnéhovznikal ze zájmu o raněného vojákanebo z nutné obrany obyvatelstva proti epidemiím,které přicházely jako přímé následky válek.Šířící se vzdělaností a vlivem literatury se projevovalai větší sociální citlivost. Začala se vnímatlidská bída a tím i nutnost organizované pomociproti ní. I tady našly velké rodící se myšlenky svéproroky a apoštoly. Je nutné vzpomenout na třihlavní průkopníky světového ošetřovatelství:• Krásná a velká osobnost F. Nightingalové,kráčející ještě večer s lampou od lůžka k lůžku,utěšující a povzbuzující slovem, stává sevzorem všem, kdo zasvětili svůj život ošetřovatelství.• N. I. Pirogov v krymské válce se skupinouvyškolených sester neznal deset měsíců nicjiného, než pomoc raněným vojákům.• O pět let později, po strašné bitvě u Solferinajedenatřicetiletý Ženevan Henri Dunant vidělhrůzný obraz bojiště s patnácti tisíci mrtvýcha raněných bez pomoci. Zmobilizoval všechnopřítomné obyvatelstvo v obci Casstiliognea otevřel improvizovaný lazaret pro prvnípomoc.A jak tomu bylo u nás? České země jako součástRakouské říše participovaly na všech válkách,které Rakousko vedlo, i na všech jejichdůsledcích. Praha byla provinciálním městem,zanedbaným a po zdravotní stránce zaostalým.Kanalizace byla špatná, šířil se tyfus, neštovicea cholera. Nejhorším zlem byla špatná vodaa nedostatečnost hygienických zařízení.Navzdory těmto poměrům zahájila vyučování18. května 1874 česká škola pro ošetřovatelkya to hlavně díky vynikajícím univerzitním profesorům,kteří se uvolili bezplatně přednášet.Praktický výcvik byl vykonáván v městskémchorobinci na Karlově. Ve stejném roce vychází26překlad „Knihy o ošetřování nemocných“ F.Nightingalové. Tato kniha se stala rychle základema ukázala nový směr v ošetřovatelství.Ještě před rozdělením lékařské fakulty, ba dokonceještě před rozdělením pražské univerzity,zahájily svoji činnost dvě nejdůležitější českékliniky tehdejší lékařské fakulty, a to interní(r.1871) a chirurgická (r.1882). Obě tyto klinikyměly svá lůžka v areálu všeobecné nemocnice.Nařízením rakouského ministerstva vnitra sezměnilo ošetřovatelské školství, byly zřízeny dvědvouleté ošetřovatelské školy – česká a německáa to 29. května 1916. Posluchačky této školyměly praktickou výuku na klinikách všeobecnénemocnice v Praze.Není možné zapomenout na profesora RudolfaJedličku, noblesního člověka s hluboce lidskýmpřístupem k nemocnému, který byl velmi nakloněnvzdělávání sester a sám se také podílelna výuce v ošetřovatelské škole. A jelikož naše„první státní“ je dodnes přezdívána Jiráskovouklinikou, je nám povinností přiblížit tuto osobnostčeské chirurgie z pohledu sester a ošetřovatelstvívůbec.Prof. A. Jirásek měl hluboký zájem o výchovua vzdělávání zdravotních sester. Od počátkusvé klinické dráhy razil zásadu, že ošetřováníchirurgicky nemocných nutně vyžaduje u sesterprohloubené vzdělání, což v oné době ještě řadavedoucích klinik podceňovala. A. Jirásek působiltéměř 30 let i jako neúnavný učitel a examinátorpři dílčích i diplomových zkouškách a byl spolutvůrcemučební osnovy ošetřovatelských škol.Nebylo snadné být sestrou na Jiráskově klinice.Prof. Jirásek byl sám pracovníkem mimořádnévýkonnosti a kladl přísné požadavky na své spolupracovníky.Stejně tak uměl vlastním příklademstrhnout k výkonům, které by se běžně pokládalyza nedosažitelné. Prof. Jirásek považoval sestryna klinice za pilíře klinické péče a ctil jejich těžkouslužbu. Přes všechny vysoké požadavky naodvedenou práci si sestry na klinice prof. Jiráskavážily, a to hlavně pro jeho zájem o jejich práci,pro uznání, které se jim dostávalo, i pro zastání ve