PROROCI A SOUČASNOSTPři setkání rabínů progresivního (reformního) a klasického (ortodoxního) směru, o němž informovalo nedávné číslo<strong>Maskil</strong>u, si jedna paní v diskuzi povzdechla: „Místo abychom se dohadovali o tom, jestli máme o pesachu v hrncíchfazole, nebo ne, měli bychom se zamýšlet nad tím, co je morální, a co ne.“ Měla naprosto pravdu. Těmito slovypřipomněla důraz progresivního židovství na etiku.Co je etika? Tuto zdánlivě jednoduchouotázku nelze jednoduše odpovědět. Určitě sezabývá etika rozlišováním mezi dobrýma zlým, mezi správným a špatným. Problémvšak je v tom, že tyto výrazy lze použíti mimo oblast etiky. Umělecké dílo, hudba,auto nebo počasí mohou být dobré nebošpatné. Podobně se může správně nebonesprávně zacházet s počítačem, oslovitvýznamnou osobu nebo něco uvařit. Alev žádném z těchto případů nejde o etiku.Etické otázky vznikají jenom tam, kde jdeo svobodnou vůli člověka, tedy v lidskémchování. A také jen tehdy, když důsledkytohoto chování nějakým způsobem ovlivňujíjinou osobu. V židovské tradici se tak oblastetiky kryje s tím, co rabíní nazývali přikázání(povinnosti a závazky) člověka vůčidruhému (micvot ben adam le-chavero).Důraz na etiku byl v moderní době poprvézřetelně formulován rabínem Leo Baeckem(1873–1956), který patří k nejvýznamnějšímpředstavitelům evropského i světového liberálníhožidovství. Po nástupu nacistů k mociodmítl rabín Baeck uprchnout z Německaa zůstal věrně s těmi, pro které už útěk nebylmožný. Léta 1943 a 1944 prožil v Terezíně.Ještě před touto zoufalou dobou stačil formulovatobraz „duchovní“ a hluboce univerzálnížidovské víry, která je určována etickýmiměřítky a jejíž zbožnost je utvářena dobrýmičiny. Jeho dílo „Podstata židovství“ (DasWesen des Judentums) je identifikací s etickýmmonoteismem proroků. Je pravdou, žeBaeckovy hořké válečné zkušenosti vedlyk modifikaci některých názorů. Náboženskátradice židovství mu už nepřipadá jako pouhýduchovně-historický jev, ale je výrazem jedinečnostižidovského národa, který je jakojediný schopný sloučit ve svém náboženstvítajemství a přikázání. Navzdory této osobníproměně zůstává Baeckův důraz na etickýmonoteismus platným, pramenícím z prorockétradice.Proroci (neviim) nejsou ti, kteří zvěstujíneodvolatelnou pravdu o budoucnosti, ale nazákladě neobvyklého impulzu posuzují současnouskutečnost a neuzavřené procesy. Připroroctví jde o výklad současnosti vzhledemk budoucnosti, aby bylo zřejmé, co jepotřeba udělat. Martin Buber zavedl pojem„stávající se dějiny“ (geschehende Geschichte).Snad můžeme mluvit i o vizi (hebrejskychazon). Kořen tohoto slova (chaza –chet, zajin, he) znamená vidět dopředu. Co jev našem každodenním životě praktickouDůraz na etiku byl v moderní době poprvé zřetelněformulován rabínem Leo Baeckem.ukázkou našeho spoléhání se na viděnídopředu? Předpověď počasí (tachazit).Každý z nás má nějakou vizi – v osobnímči pracovním životě, v životě komunity. Jednouz vizí progresivního židovství je autonomie,kterou chápeme jako moderní pojetídůstojnosti člověka osobně se rozhodovata vnitřně se s vlastním rozhodnutím identifikovat.Pokud nás překvapí logický důsledek,že autonomie převažuje nad tradicí, nezapomeňmena nejradikálnější příklad v židovskéhistorii – založení státu Izrael, který nám zároveňukazuje, že každá nezávislost musí mítstrukturu a vyžaduje závazek, dokonce i oběť.Autonomie převažuje nad tradicí, tuto tradicivšak neruší, a dokonce bez ní ani neexistuje.Cílem nezávislosti není svévole, ale aktivnípřijmutí části židovské tradice, podle vlastníhochápání a cítění. Proto se progresivní (čireformní či liberální – všechny tři výrazymůžeme považovat za synonyma) židovstvímůže právem označovat za posthalachické.Tato podstatná charakteristika nás odlišuje odostatních proudů současného židovství.Autonomie je právo zvolit si, jak žítvlastní život, i židovský život. Židé vždypřežili, protože v dané historické situaci měliodvahu být autonomní. Progresivní židémají odvahu být autonomní, protože jim ležína srdci aktivně přijímaná budoucnostžidovství, která bere zřetel na tradici, ale vestejné míře i modernitu.Vždy je mi kladena správná otázka, kdeje hranice, aby koncept autonomie nekontrolovatelněneujel. Většinou jsem přiznával, ženemám jednoznačnou odpověď, protožeautonomie ponechává právo na vlastnía odpovědné rozhodnutí. S postupem časuvšak vnímám jasněji, že správnou odpovědíje protiotázka: Kde je hranice, aby neujelnekontrolovatelně postoj, který nepovažujeautonomii za vhodnou a namísto toho zdůrazňujenutnost loajality k přijatémusystému? Několik příkladů osvětluje pozadítéto protiotázky.Bývalý vrchní sefardský rabín MordechajElijahu prohlásil v dubnu 2007, že holocaustnastal kvůli reformním židům v Německu,protože změnili náboženství, a Hospodin setak rozhněval, že nerozlišoval mezi nespravedlivýmia spravedlivými. Tento výrokvyvolal velkou bouři nevole zvláště mezitěmi, co holocaust přežili, a vedl také k iniciováníprávních kroků. Druhým příklad jesituace, ve které bylo izraelskému reformnímurabínovi Michaelu Byodenovi v jednévesničce u Tel Avivu znemožněno říct naJom ha-zikaron modlitbu El male rachamimza svého syna, který byl zabit jako izraelskývoják při jedné vojenské akci. K tomu místnírabín vysvětluje: „Kdyby nebyl reformnímrabínem, nechali bychom ho říci El malerachamim. Ale u reformních rabínů sinejsme jisti, zdali mají víru.“Každá vize, i prorocká, je provázenai stinnými stránkami. Prorok Izajáš to formulujehned na začátku své knihy (1:2): „Synyjsem vychoval, pečoval o ně, ale vzepřeli semi.“ Vidíme zde vášeň a zaujetí na jednéstraně, ale i nespokojenost a zklamání nastraně druhé. Obě části patří neodlučitelně kekaždé vizi. Galileo Galilei (jeden z novějšíchvizionářů) měl jasno v tom, že se země točíkolem slunce, a ne naopak. Když však sedělve vězení, asi bylo jeho odhodlání dost zakalené.Ale toto zklamání utvrdilo jeho vizia tak vešel do dějin i do literatury (jak popisujeMax Brod v románu Josef Delmedigo). ➤6 Září/říjen 2007
vzdělávání➤Motivace a zklamání jsou dvě stránkyvize proroka. Reformní židovství od svýchprvopočátků zdůrazňovalo význam proroků(neviim), kteří často pranýřovali sociálnínedostatky společnosti, a tím se více zaměřovalina etiku než rituál. Některé z jejichvýroků jsou překvapivé a vyzývavé:„K čemu je mi množství vašich obětníchhodů, praví Hospodin. Přesytil jsem sezápalných obětí beranů i tuku vykrmenýchdobytčat, nemám zájem o krev býčků,beránků a kozlů“ (Iz 1:11). Zdá se, že seprorok kriticky staví k obětem zvířat, předepsanýmv Tóře, tedy k rituálu. To je všakproblematické tvrzení pro klasické komentátory.Nejslavnější z nich, Raši, vysvětlujetento verš citací jiného verše z Přisloví(21:27): „Oběť svévolníků je ohavností, tímspíše, když se přináší s mrzkým záměrem.“Raši se tak snaží vysvětlit, že prorok neodmítáoběti samé, ale pokrytectví.Slova proroka Izajáše se však stávají ještěpřekvapivějšími, když tlumočí Věčného(1:14): „Z duše nenávidím vaše novolunnía slavnosti.“ Tento verš je citován v midraši,ve kterém se jeden nežid vyzývavě ptárabiho Akivy z Cipory: „Proč dodržuješ předepsanésvátky, když je řečeno, že váš Bůhnenávidí vaše slavnosti?“ Rabi Akiva odpovídá:„Kdyby Hospodin řekl mé svátky, pakbych chápal tvou námitku. Ale on mluvilo našich svátcích.“ Rabíni si v tomto midrašivšímají gramatiky a druhou osobu množnéhočísla používají k výkladu, o který sepokusil už Raši: prorok neodmítá cíl, alezcela určitý (a nevhodný) způsob k ní.Navzdory těmto zajímavým a originálnímřešením nemůžeme banalizovat revolučníslova proroků, kteří zdůrazňují to, comůžeme nazvat vnější doménou: „Zkoumejteprávo, zakročte proti násilníkovi,dopomozte k právu sirotkovi, ujímejte se převdovy“ (Iz 1:17). Verš předtím se odlišovaldůrazem na vnitřní doménu: „Omyjte se,očistěte se, odkliďte mi své zlé skutky z očí,přestaňte páchat zlo.“ Začít u sebe je důležité,ale vyjít navenek a zasazovat se o právoje nevyhnutelné. Proto progresivní rabíniv Izraeli bojují proti škrtům ve státním rozpočtu,které postihují mladé rodiny nebo seZrození moderního Státu Izrael bylo radikálním příkladem autonomního rozhodnutí jeho zakladatelů, které převážilonad staletou tradicí.stavějí před bagry bořící palestinské domyve východním Jeruzalémě, proto se dnes diskutujesituace tzv. commitment ceremonies(obřad pro partnery stejného pohlaví).Všechny příklady, které jistě vyvolávajíbouřlivé a kontroverzní diskuze, však stojív prorocké tradici, která zdůrazňuje etikunad rituálem. Vraťme se však o krok zpět.Židovství je náboženství dělání, nikolivvyznání. Nejde o články víry, které musímepřijmout, ale o koncept micvy, kterou mámevykonávat. Micvy v Tóře zahrnují přinášeníobětí, zákaz vepřového, slavení šabatu, aletaké starání se o vlastní sluhy, zákaz krádežeči šizení v obchodech. Ta první skupina setradičně označuje jako přikázání mezi člověkema Bohem (micvot ben adam le-makom).Tu druhou skupinu jsme již zmínili při definicietiky jako přikázání mezi člověkema jeho druhem (micvot ben adam le-chavero).Navzdory této klasifikaci nezavádítradiční židovství žádnou hierarchi micvot.Všechna jsou Bohem dána, a i když seněkterá z nich nedají plnit (zvláště proto, ženemáme chrám a kněze nebo proto, že nežijemev zemi Izrael), není to žádný důvodpovyšovat některé micvot nad druhé. Progresivnížidovství naproti tomu zdůrazňujekvalitativní rozdíl mezi oběma skupinami,tedy rozdíl mezi etikou a rituálem, stejnějako proroci, kteří hluboce nesouhlasís nekritickým spoléháním se na zajeté zvyklosti,třebaže jsou tyto podloženy i písemnýmizdroji. Například vdaná žena, pokudmá nějakou aféru se svobodným mužem, sedopouští cizoložství. Nicméně ženatý muž,pokud má aféru se svobodnou ženou, do tétokategorie nespadá. Naše moderní senzitivitavšak považuje i druhou situaci za zradudůvěry v intimním vztahu.Bylo by však omylem domnívat se, žedůraz na etiku snižuje úlohu rituálu nebo tradiceobecně. Tak tomu není. Rituály jsou symbolickéúkony, zahrnující akustické vnímání,dotyk, pohyb, chuť nebo čich, jsou podstatnousoučástí moderní židovské identity. Halel,hakafot, stavění suky, jedení macot, kořenía svíčka při havdale jsou jen některé z mnohapříkladů. Jistě můžeme do kategorie rituáluzařadit i méně zřejmé činnosti jako studiumtradičních textů, vnitřní dialog (tefila) neborecitaci žalmů v těžkých chvílích (tehilim).I když se často označuje progresivní židovstvíjako reformní, nejde nám ani tak o reformu,jako o progresi, která objímá rituál, dokoncei racionálně neobvyklý rituál, jako je zapalováníšabatových svíček, při kterém příslušnábracha obsahuje sloveso vecivanu – ty jsi námpřikázal toto provádět. Kde tento příkazv Tóře najdeme? Nikde. Tradiční odpověď jejasná: ústní tradice nám zachovala, co Mojžíšna hoře Sinaj obdržel do duchovního dědictví,které se předávalo z generace na generaci, ažzasáhlo rabíny a pak také nás všechny. To jejedna možná a legitimní odpověď. V rámciautonomie progresivního židovství můžemenabídnout i jiné vysvětlení: rituál nemusínutně pocházet od Věčného, může být dokoncezaveden i rabíny. Vytváří však smysluplnýa tradicí osvědčený životní styl, kterýutvrzuje a rozvíjí naše židovské dědictví. A toje zcela určitě vůle Boží. Progresivní i tradičnížidovství tak docházejí ke stejnému cíli, častoale po různých stezkách.◗ Rabín Tomáš Kučera, foto:www.frankeliscu.com, www.upload.wikimedia.orgTišri 57687