č.7 - Maskil

kulturaZa Jiřím PavlemVúterý 14. června zemřel Jiří Pavel, kterými byl nejen dlouholetým přítelem, alei dobrým a věrným kamarádem. Seznámilmě s ním jeho mladší bratr, prozaik, novinářa spisovatel Ota Pavel (Otta Popper). Bylo toz jara 1964, kdy jsme spolu seděli v dennímbaru hotelu Jalta a vedli takové ty novinářskéřeči. „Dáme si rychle ještě jednu rundu,“řekl Oto. „Za chvíli budeme mít utrum,čekám bratra Jiřího.“ A Jiří se skutečně zaněkolik minut objevil ve sváteční důstojnickéuniformě, vracel se z nějaké oficiálníakce. Moc mu to slušelo, i když se tehdyv hotelovém baru vyjímal poněkud exoticky.Pohledem zkontroloval skleničky na stolea řekl otcovským tónem: „Nepřeháněj to,Otíku, víš, že ti to nedělá dobře.“ A tak jsempoznal Jiřího. Vyměnili jsme si telefonya brzy se opět sešli.Pro Otu to byl klíčový rok. Vydal veleúspěšnouknížku, dnes takovým knížkámříkáme bestseller. Kniha Dukla mezi mrakodrapykatapultovala Otu mezi tehdejší publicistickoušpičku. Bohužel ve stejnémroce, při Zimních olympijských hráchv rakouském Innsbrucku, propukla u Otyvážná psychická porucha nazývaná dnesbipolární psychóza. Bylo až dojemné, jakJiří o svého často hospitalizovaného bratrapečoval. Když Ota v roce 1973 zemřel nainfarkt, byla to pro Jiřího rána, z níž senemohl do konce života zcela vzpamatovat.Ve svém bytě shromažďoval nejen Otovyknížky, ale i jeho portréty od předních českýchvýtvarníků, novinové výstřižky a vše,co se Oty týkalo. S velkou starostlivostía láskou se pak dlouhá léta staral i o Otovasyna Jiřího, který otcovu chorobu bohuželzdědil. Jiřího celoživotní adorace mladšíhobratra stála za stovkami besed, které o němvedl po celé republice, nespočetnými novinovýmirozhovory a spoluprací s nakladateliOtova díla.Když byl Jiří za svůj nesouhlas se sovětskouokupací vyhozen z armády a zbavendůstojnické hodnosti, začal se věnovat svéstaré lásce – starožitnostem. Studoval, četlpotřebnou literaturu a nakonec se stalinspektorem n. p. Klenoty a dohlížel navšechny obchody se starožitnostmi v celérepublice. Po revoluci byl rehabilitován,byla mu vrácena hodnost plukovníka a přiznánvojenský důchod. V té době byl užzavedeným a vyhledávaným soudním znalcemv oboru starožitností. Na mnohýchzakázkách jsme pracovali společně a našepřátelství tak dostalo i pracovní podobu.Léta plynula a je tomu několik dní, cojsem se na Novém židovském hřbitověs Jiřím rozloučil. Pohřeb se konal za účastičestné čety pražské vojenské posádky, kteráBratr zesnulého, Hugo Pavel, se společně s Jiříhosynem sklání nad hrobem svých sourozenců Otya Jiříhovzdala zesnulému příslušné vojenské pocty.O duchovní rozloučení se zasloužil kantordr. Ivan Kohout, který přečetl žalm 23,pomodlil se El male rachamim a kadiš. A pomodlitbě se s Jiřím rozloučila přítelkyněrodiny Popperů, naše Zuzanka Peterová,jejíž krásnou řeč otiskuji v plném znění:Vážené dámy, vážení pánové, ale především– milý Jirko!Když jsme se poprvé setkali, podíval sesna mě a řekl: „Kde byli tvoji rodiče zaválky?“Špitla jsem, že v koncentrácích. Pokývaljsi hlavou a naklonil ses k mému uchu: „Jási to myslel. Dej si tady před lidmi pozor.Jsou tu samí antisemiti.“Když jsme si s mým mužem pořídili pejska,pozval jsi nás domů. Hned v předsíni jsinám řekl: „Já tady vlastně nebydlím, protožeje to byt mých dvou bedlingtonskýchpsích dam Saly a Niké. Mají kdykoli pro sebepohovku i křeslo a další věci, na které sivzpomenou. A víš proč? Protože psi násnikdy nezradí, a my jsme tady od toho, abychomje rozmazlovali.“Když tě vyhodili z práce a z armády,poklepal jsi mi na rameno a řekl: „Všechnošpatné pro něco dobré. Teď už budu jen a jenmezi svými. Na židovském hřbitově jakokopáč hrobů. A k tomu budu studovat to, cojsem vždycky chtěl: starožitnosti.“Když jsme tě pak jednou pozvali k námdomů, to už jsi byl zase plukovník se všemipoctami, které k tomu náleží, dlouze seszadíval na jednu stěnu v jídelně a pak jsiřekl: „Tenhle chanukový svícen je pěkněstarý. Ten nikdy neprodávejte, leda mně, starýmustarožitníkovi, který se vyzná…“Když jsme se jednou potkali na schodechv metru, tys jel dolů a já nahoru, zamával jsina mě holí a zvolal: „Zavolej mi večer. Napíšešknížku o Otovi.“Když knížka vyšla, oznámil jsi mi, ženapíšu o jejich rodině ještě jednu. „Napišo tom, jak se Otík zbláznil, jak se s tou svounemocí rval, nikdo ho tenkrát nechápal,a přesto dokázal napsat tolik fantastickýchknížek. Napiš také o jeho milovaném synoviJirkovi, nadějném spisovateli, který tuhlenemoc podědil a rve se s ní statečně zrovnatak jako jeho táta.“Když jsme se potkali v židovském penzionu,kde jsi teď bydlel, zrovna jsi odcházeldo nemocnice. „Vyřiď tvému synovi Davidovi,že mám na něho několik zásadních otázekohledně židovství. Až sem z Jeruzalémazase přiletí, tak ať se u mě zastaví.“Milý Jirko! Vzkaz jsem vyřídila. Řekl, žese staví. Zatím tady stojím já spolu s tvýmidrahými. Jirko, ani nevíš, jak tě máme rádi.Domluvila, vojenská hudba spustilastátní hymnu. Obřad skončil, zůstaly jenvzpomínky na dobrého člověka.Kéž je jeho duše přivinuta do svazku živých.◗ Text a foto Milan KalinaEPES RARES – PŘÍŠTĚ 22. ZÁŘÍV dubnu tohoto roku uspořádala Bejt Simcha v pražské kavárně Jericho prvníkulturně-společenský večer s názvem Eper rares. Skvělou atmosféru navodilovystoupení klezmerové kapely Trombenik. Známý herec, dramatik a spisovatelArnošt Goldflam pak přečetl své dvě povídky a zodpověděl otázky posluchačů.Již nyní si můžete rezervovat termín na další setkání, které se uskuteční22. září v Mlýnské kavárně na Malé Straně. Těšit se můžete na projekcidokumentárního filmu Martina Šmoka a následnou diskusi. K poslechu zazpíváa zahraje Petra Ernyei se svým kvartetem.Všichni jste srdečně zváni – přijďte posedět, podiskutovat, pobavit se.Tamuz/Av 5771 19