č.7 - Maskil

LITERATURA NEJEN S DAVIDOVOU HVĚZDOUJean-Claude Schmitt, KONVERZEHERMANNA ŽIDA, 349 str.,Academia 2010V polovině 12. století sepsal původemkolínský Žid, který konvertoval na křesťanskouvíru a stal se premonstrátem v Cappenberguve Vestfálsku, pod jménem „BývalýŽid Hermann“ příběhsvého obrácení – Opusculumde conversionesua. Tato „autobiografie“,jedna z prvních naZápadě od slavnýchVyznání sv. Augustina,rozděluje historiky –jedni v ní vidí pravdivélíčení života obrácenéhoŽida, jiní čiroufikci sestavenou křesťanskými kleriky. Jean--Claude Schmitt ukazuje, že takto je otázkapoložena špatně. Podle něj je text zároveňpravdivý i fiktivní a hledání jeho pravéhoautora taktéž nevede k smysluplnému cíli.Spíše než boj o jeho atribuci Schmitt rozvíjípátrání po společenských a kulturních souvislostecha významech, které jsou v textu obsaženy.Zabývá se tak otázkami (auto)biografieve středověku, významem snů, funkcemiobrazů, křesťansko-židovskými vztahya polemikami, a v neposlední řadě i cestamimoderní historické metodologie.Jean-Claude Schmitt (1946) studovalv Chartres a na Sorbonně. Od roku 1983 jeprofesorem na École des hautes études ensciences sociales v Paříži, kde vede skupinuhistorické antropologie středověkého Západu.Schmitt se může pochlubit velmibohatou akademickou dráhou – působil jakohostující profesor na univerzitě v Kostnicia Humboldtově universitě v Berlíně. Přednášeli v Princetownu, washingtonském WoodrowWilson Center, v J. P. Getty Centerv Los Angeles i v londýnském Warburginstitutu na pozvání Britské akademie.Jeho zkoumání dějin středověké kulturya společnosti ho vedlo od studia marginálnostiv pozdním středověku ke zkoumánílidové kultury, přičemž kombinoval metodyhistorické, etnologické a archeologické. Svůjzájem o historickou antropologii a mezioborovástudia potvrdil výzkumem gest a rituálůnebo představ týkajících se smrti. Není topoprvé, co se do rukou našich čtenářůdostává dílo znamenitého francouzského historikaJ.-C. Schmitta. V nakladatelství Academiavyšlo v roce 2007 jeho významné díloSvatý chrt. Guinefort, léčitel dětí.Grigorij Kanovič, KŮZLE ZA DVAGROŠE, 482 str., NakladatelstvíRomeo 2010„Před vchodem do cirkusu Mazzini zahájilneznámý atentátník palbu na generálníhogubernátora, jenž navštívil společně s chotía dětmi gala představení. Pachatel dvakrátvystřelil, přičemž jedna střela zasáhla carovazástupce do nohy, druhá do ruky. Po krátképotyčce byl pachatel zadržen a převezen dovazby ve vilenské věznici. Bezprostředně pozadržení atentátník uvedl, že se jmenuje HiršDudak a je synem kameníka EfrajimaDudaka…“ Tato zpráva se zakrátko doneslaz litevské metropole až do zapadlého městečkana břehu Němenu, k otci Efrajimovi,jehož čtyři děti se před léty rozprchly posvětě. Píše se rok 1904, vládcem Litvy jeruský car, vykonavatelem jeho vůle velitelčetnictva. Nebezpečí hrozící synovi ženeosmdesátiletého starce na dalekou cestu.Doprovázen dvěma věrnými přáteli, rozvažečemvody Šmuele-Senderem a žebrákemAvnerem, míří do Vilna, „litevského Jeruzaléma“,kde žije i nejstarší syn Šachna, kterýzaujímá vlivné postavení a mohl by být bratrovinápomocen. Cesta je však nekonečnáa cíl nejistý…Litevský Jeruzalém. Tak bylo nazývánolitevské hlavní město ještě na počátku20. století. Tehdy se ještě mohl Vilnijus pokládatza jakýsi židovskýráj nebopřinejmenším zaměsto, kde tomutověčně pronásledovanémunárodu nehroziložádné vážnějšínebezpečí.Už ve 14. století,kdy v křesťanskémsvětě vypukla protiŽidům vlna pogromů,našli mnozíz nich na Litvě útočiště. Právě tam, běhemnásledujících staletí, vytvořili Židé osobitoua uznávanou enklávu s vlastní kulturoua vzdělaností. Zakládaly se nejenom židovskéškoly, ale dokonce vznikaly i židovskéobce a celá židovská městečka. Pohnutéosudy Litevského státu se zcela zákonitěodrážely i na životě jeho obyvatel a tedyi židovské menšiny. Litva během své historiezažila nadvládu Polska, Ruska i Německa.Zejména první polovina 19. století zacarů Alexandra I. a Mikuláše I. znamenalapro litevské Židy léta bídy a utrpení. Zkušenostmizažitý a z generace na generacipřenášený pocit nespravedlnosti, útlakua pronásledování dokonale vystihují slovajedné z hlavních postav románu, Šmule-Sendera: „Žid je vinen ještě dřív, než se vůbecnarodí, než vystřelí na gubernátoraa než ho začnou soudit“. Jistá trpkost podobnýchúvah však nekončí zatrpklostí,bezesporu i proto, že Kanovičův román jezalidněn množstvím postav, u nichž se postupněstírají hranice národnostní a nábožensképříslušnosti. Svým románem se pokoušíoživit vzpomínku na dnes již neexistujícísvět či možná jen připomenout, že takovýsvět vůbec kdy existoval. Spíše nežo konkrétní fakta, jde autorovi o zachyceníprchavé atmosféry, která je bez emocionálníhoprožitku nepřenosná.Kanovičův román Kůzle za dva grošeotvírá našemu čtenáři okno do málo známéhosvěta pobaltských židovských společenství.Neuděláte chybu, když si tuto knihupřibalíte do prázdninového kufru. Dočkátese kvalitního čtenářského zážitku.Grigorij Kanovič (1929) je spisovatelžijící od roku 1993 v Izraeli. Ve svém díle sesnaží vzkřísit k životu svět litevského židovskéhoměstečka, v němž prožil rané dětství.Válečná léta strávená v Kazachstánu aniživot v Litvě, kde vystudoval a mnoho letpůsobil jako úspěšný dramatik a scénárista,nevymazaly dávné vzpomínky, které sev jeho románech skládají do mozaiky jakostřípky lidských příběhů. Třebaže se pozdějipřestěhoval do Izraele, zůstává předevšímlitevským židovským spisovatelem.Peter Hoffmann, CLAUS SCHENKVON STAUFFENBERG, 735 str.,Academia 2010Černobílé vidění historie diktované ideologiíbývalého totalitního režimu se úporněsnažilo vymazat z dějin a tedy i učebnicjakoukoliv zmínku o nekomunistickém, protihitlerovskémodboji v průběhu trvánínacistického státu. Skutečnost, že v nacistickémNěmecku existovali přímo ve wehrmachtulidé, kteří pochopili, že Hitler vedecelý německý národ k záhubě a chtěli tomučelit i prostřednictvím atentátu, se ideologickynehodila do jednostranné projekcenovodobých dějin. Tak byl po generace adorovánpouze německý komunista Ernst Thälmann.Jeho jménem byly u nás pojmenováványulice, náměstí, školy i kasárna…Konec totality umožnil zaplňovat četnábílá místa historie naší i nejbližších sousedů,poctivou historiografií.Nejznámějšímčinem německéhoprotinacistickéhoodboje bylnesporně pokushraběte Stauffenbergao atentát naHitlera, po kterémbyli vysocí důstojníciz odbojovéskupiny připravenis pomocí armádyzatknout čelné nacistya zahájit protinacistický puč s cílem obnovydemokratických politických poměrů.Životopis Clause Schenka von Stauffenbergpatří zaručeně k tomu nejdůkladněj-➤22Červenec/Srpen 2011