Dlouhé nůžky noci - Tvar

dvaKRÁT VĚRA ROSÍ: DLOUHÉ NŮŽKY NOCI. HOST/WELES, BRNO 2012OZVĚNA MRTVÉHO MOŘE1Zdráhám se psát o sbírce, jejíž světse rozkládá, propadá a pohlcuje,i když poezie v něm stojí na nohoujako poslední útočiště, jež je schopnopojímat jeho děsy. Přemýšlím, zda místostřízlivého průzkumu bych neměl odejít dononstopu, spolykat plato prášků na spaní,uvíznout zavěšený ve výtahu činžáku, nebohrůzostrašně příznačně – v závěru knihyosudem jiného básníka vystoupat v kouřik obloze − zvolit jednu z únikových cest,které se opakovaně nabízejí.Ale ne. Své pohodlí neopustím. Od psacíhostolu mohu dobře pozorovat samotu, kteráuž „o nic neprosí“, odívajíc se chladem a tmou.Právě tak nepřijdu o teplo, intimitu a živoucínapětí v aktu básně. Vidím, jak se v lyrickékonfesi procházejí antipoetické rekvizity,obrazovou racionalitu prokládají krajinys večerními světly, bezcílně zasněžené nebopokrývané listím; vnímám noci s propadlišti,noční rána vyšívaná alkoholovým tápáním,utápějící troskotající milostný vztah, očiempaticky sledující postižené osudy druhých.Na pozadí obcování s démony a kalyprobleskuje tázání po spirituální opoře,kdy Bůh buď chybí – nahrazován svírajícímpohodlím dekadence − („Píšu poznámkukroky do třídní knihy města / zkřiveným písmemsvého pohybu: / Je nedělní ráno ve kterémtiše chybí Bůh“) −, nebo je ve vrcholící kriziještě ne zcela zpochybněnou útěchou („[...]Ale ta Arktida, která se rozprostřela / jak plíseňv mém mozku a v prostoru celého těla / i tam,kde možná ještě Bůh... Už nemířím nikam. /Krom větru mnou už vůbec nic neproniká.“).Krajinou procházejí i přátelé, ale jsou buď nadruhé straně světla, nebo podléhají stejněšedivé devalvaci dní a jejich přítomnost prožitekvlastní samoty ještě zesílí. Podobnětaké přítomnost partnera. Bez sentimentua s dávkou věcné expresivity se mluvčí ohlížído prožitkové minulosti, chce se dostávatk jádru. Nedělá ústupky, nezná lyricképrázdniny. Jako by neustále dokončovalapřehled jednoho životního období, potřebovalasi označit jeho symptomy a vyznat sev nich. Avšak nemožnost dosažení konečnéhoobrazu předznamenává již v úvodníbásni: „Tajenka kterou už asi nerozluštím / ačmám legendu vlastních deníků / Noc bere si nanás dlouhé nůžky // […] // Křížovka nadobrorozstříhaná nocí.“Monochromatické procházení odstínyduše i prostředí rozšiřují zeměpisné výhledya výlety. Básně nemají tituly, ale některé jsoupřipsány konkrétním místům. Část z nichtvoří ty, jež by se daly shrnout pod hlavičku„mimobrněnské“. Působí vzdušněji, otevřeněji,projasněněji než ty v „brněnském“oddíle, jež by mohly dýchat útočištěmdomova. Je to ale domov neutěšený, místyaž přízračný, příznačný hlavně zimní městskoukrajinou, tíživou oblohou, stmíváním,opadáváním, opuštěností, uvadáním lidíi míst. Mezi těmito dvěma je umístěn oddíl,jehož scény by se mohly odehrávat kdekoliv.Nejtíživější, nejsvíravější, nejdušnější. Poderbem milostného vztahu v nich dominujenoc a její nemocné proměňování se v úsvit:„Kyvadlo vychýlené na noční stranu / se rychlýmskluzem přehouplo k ránu, // […] // Ticho!Mosazné zvony ticha zní. / Zlým dětským loutkámvrací mě, / všemu, co nedosním...“ Expozicese plynule prolínají s introspekcemi,vnitřní a vnější krajiny jsou těsně propojeny,dýchají společně. Prostředí není líčeno sezáměrem poetického rozdychtění. Básněúčinkují ve své celistvosti jako sítě lapajícímotýly i drobný nehezký hmyz. Jazykovývýraz na sebe bere podobu prožívanéhosvěta: je zdrsnělý až křečovitý, nebo umakartověvybledlý a dutě vyprázdněný, i fádníjako svět, který opustilo kouzlo a vzrušení.Ale nepřestává se dotýkat vnitřního zápasusubjektu s touto skutečností.Dekadentní motivy mají protipól v pevnostidosaženého tvaru. Ten se napohledblíží svázanosti sonetové formy, ale výslednýmefektem je přirozená uvolněnost.Nepravidelné rozložení dob ve stopách,střídání jambických a daktylských začátkůveršů, jejich různá délka, časté asonancenamísto plných rýmů, přesahy větnýcha slovních frází mezi verši i strofami oživujítradiční představu o znělce. Podíl jambu jesice ochuzen, ale popravdě, důsledné lpěnína nepřízvučných počátcích veršů by vedlojen ke knižnosti. Co se může jevit jako formálnínutnost (zarovnat myšlenku, obrazdo verše a stopy, ohradit jepřesným rýmovým schématem),vyznělo by jakookov, který autorka radějizohýbala, přetavila a rozložilado současnějšíhoznění.Klíčovou složkou jazyka,jádrem obrazotvornostije metafora. Nevyhýbá segenitivním vazbám, proněž u části čtenářstvapanuje jisté opovržení– dle mého předpojaté,pokud rozšiřují významo další vrstvu („padat vstříczítřkům vimperských arkád“;„Všechno už jen atrapa citu.Tak prostě / toužit nakonecjenom po touze.“; „a ve střevech křeč z gulášemých řečí“). Jako příjemně odlehčující v celkovémzatížení sbírky lze přijmout obratys nápadnějším rysem dokreslení („duchnymraků“; „puchýře domků“; „lžička větru“; cukerínhvězd“; ale též: „mrazivé bomby hvězd“),ačkoliv z druhé strany je obchází nebezpečíúčelovosti. Ta je patrná u racionálníchmetafor, které obraz spíše odívají, než abyz něj vyrůstaly, i když nápad jim upřít nelze(„strouha starých snah“; „zlatá vížka skutečnosti“;„teplejší stranou nože / hladíš líc chleba“).Výjimečně sklouzne výraz k ustáleným konceptům:„Slova jak mince, nazmar kladené napřívoz / přes čas, vykydaný až v stoku...“ Ojediněleverš zazní vtipem: „Z mé pravdy lezoučerní lesklí brouci / a sem tam nějaká ta lež.“Racionalita se netýká jen skladebných dvojic,ale i výstavby mnohých obrazů. Podotýkám,že nikdy nejde o slovní vatu. Oddanostvýznamu je pro Rosí stejným imperativemjako snaha po ozvláštnění. Oproti magickýmmetaforám má však tu nevýhodu, ženechává nahlédnout do své strojovny a kazíkouzlo nepostižitelného. Byť i takový jazykmůže být objevný (nepopírám jeho stylistickýzáměr), netranscenduje za hranicekontrolovaného vjemu. Podněcuje otázkyo přijatelné míře vykonstruovanosti. Charakteristickásloučenina chtěného a inspirovanéhovypadá třeba takto: „[…] // Onasi hrála čepelí // muziku podle not z jeho tepen/ […] / On jako břečťan bezpodpěry / se dovolával ažk dětem. // Drhli se kouřemz cigaret / k ránu, které jimzavřelo kabaret. / Svitlo bezpotlesku. // Museli? Někdyrostou v oku / seprané svetryroků / jako strom v polibleskům.“ Část působí prošle(kabaret, potlesk, drhnutíkouřem), část hnanározumem, silově („hraní“s nožem, stárnutí jako svetryroků), zatímco obrazybřečťanu bez podpěrya stromu vystaveného bleskůmjsou svému významuelegantně podsunuty. Bezprostředněnezachytitelnéje k nalezení v rozvinutých obrazech, ježdokáží racionální součástky vstřebat: „[...]zmrzlý obal // města – s dárkovou šňůrkouelektrických světel – / pro dospělé děti se skelnýmaočima – / pro které všechno jenom začíná,/ a pod skořápkou mají už vnitřky mleté, /v louskáčku života, [...].“Záleží na chuti čtenáře, jak přehazovánívýhybek mezi čistou a racionální metaforoupřijme. Podle smyslu ta místa do básní patří,ale obraz v nich sebou bolestivě škubne.Jsou symptomem poetické krajiny, jejímbolestným znamením, jež nemá původjen v tématu, ale i v relaci význam–výraz.S odstupem let (nejeden text byl publikovánčasopisecky na počátku tisíciletí) mámpřeci jen pocit, že raději než aktualizovanápojmenování, ovlivněná snad i dobovoumódou věcné depoetizace, čtu pasáže, donichž se poetično dostalo „zadními vrátky“,nebo čelně bez vymyšleností. Báseň, z nížmě mrazí nejvíce, začíná: „Když zavřu oči:na drobné vesničky a pole / docela nečekaněpadal sníh. / A to, co mělo ještě po létech bolet,/ umrzlo na ženské soše ve větvích –“; nebo ztišenější:„Konečně už nic nehledám. / Večerníslunce padá do hřbitovní vody. / A je-li vůbecněco, tak jedině tam, z ticha v zahradách serodí...“; a do ztracena unášené: „Sníh pálíjako bílý ohníček na rtech. / Ruším stopy sáněk,zvířat... Pak už ničí.“Ladislav SelepkoALBA2V tiráži této publikace jsou logahned tři: Welesu, Srdečního výdejea Munipressu. I kdyby poslednílogo jenom zaštiťovalo vydáváníSrdečního výdeje, i tak je to svědectvío „koprodukci“ při nakládání poezie. Jeden– finančně – nestačí. Čekací doby na knihuse prodlužují. Lze soudit, jak dlouho rukopisležel v nakladatelství?! Dva roky? Déle?Pouhý čtenář nemusí (a snad by ani neměl)pátrat po těchto časových souvislostech, alekritickému posuzovateli začínají najednouchybět relevantní údaje. Má prohlásit, že jdeo „staré“ verše a autorka se může pohybovatdnes v rámci jiné poetiky? Jaký je „odstup“mezi prvotinou Holý bílý kmen (1999) a toutosbírkou?! Skutečně třináct (nešťastných) let,nebo podstatně méně? Záložka napovídávíc o básnířčině skromnosti, snad i o plachostinež o tom, že by Věra Rosí nepublikovala,údaje jsou strohé: 22. 5. 1976, Brnoa výše uvedená prvotina. Už tehdy vydanáv koprodukci Host/Weles. V jakém pořadíjsou nakladatelství uváděna? Abecedně,nebo co do významu – Host jako jedno z těchpro poezii nejzásadnějších, v dobách dřívějších?!Po chvilce váhání, zda je to pro recenzirelevantní, vepisuji i poznámku o křtu prvotinyVěry Rosí: autobus odvážel do Mutěnicnapříklad: Slívu, Fajkuse, Slabého, Reinera,Hrbáče, Kučeru, Holuba, Balaštíka, Stöhra...Neboť to je okruh (nejenom královopolský),v jehož mlýnských kamenech se pohybujíslova, drcená na mouku i výheň pece, v níž jepečen hotový chléb. Chléb i hostie, přijímánía sycení, prostota i svým způsobem rituál-ní slavení. Hostie jako symbol těla a tělo −činěno slovem − a naopak, Möbiova smyčkagordického uzlu. Tady by mohla recenzeskončit, ve zkratce je řečeno vše. A zaumněnic, proto budu pokračovat.Célinem kolorovaný titul (avšak čerň jeabsolutní těleso, hoří-li platina) snad lzenejlépe vyložit dlouhými nůžkami – předmětemoddělujícím i nejsnáze dostupnýmk drobným domácím zraňováním i sebe-zraňováním.„Odstřihnout se od toho.“ A délka?Nová a nová odstřihování pupeční šňůryvztahu, prvotního a určujícího vztahu,nových a dalších „vylepšujících“ vztahů.Třicet devět básní je od sebe odstřiženonásledovně: jedna předsazená před oddílprvních devíti (který jsem pracovně nazvalmístopisný), druhý obsahuje básní třinácta závěrečný třetí díl šestnáct. Žádná z nichnenese název. Grafické řešení (či podtitul)oko nejlépe zachytí až v obsahu. Krom oněchpodtitulovaných jsou tu i dvě dedikační (oběaž v poslední třetině): Gábině a Karlu Křepelkovi.Místopis se současně přelévá vždydo první básně v každém z oddílů. Poprvéje neurčitě přírodní (Řepkové pole), podruhékonkrétně městský (U Hloušků). Není asidůležité konstatovat, že až na vzdálený Vimperkse úžeji váže k Brnu či Vysočině. To byale zajímalo snad jenom kriminalisty. Přemýšlímvíc o nenahodilé a pečlivě promýšlenékompozici sbírky, jasně monotematické, kdyautorka jakoby krouživě přidává a přidávák valící se sněhové kouli další a další sníh,aniž by rezignovala na vyjevení souvislostí.Nejenom to však knihu drží − nerozstříhanou− pohromadě, je totiž vystavěna z panelůsonetů. Až by se chtělo udiveně ptát, zda Rosípíše i jinak. Zdá se mi, že v knize jsou přecejenom rozpoznatelné sedimenty časovýchvrstev od sebe vzdálených: skrze lexikuma hlavně přítomnost či nepřítomnost interpunkčníchznamének. Mimo veškeré debatyzůstává faktem, že vůdčí roli v Královopolskémokruhu sehrává Vít Slíva, pro generačníodstup i realitu toho, že pro mnohé byl skutečnýmstředoškolským pedagogem. Skrzeněj je vnímána potřeba virtuózní dokonalostia znalosti klasických básnických postupů.Přesto bych k sonetům Věry Rosí daleko vícepřiřadil sonety Norberta Holuba (Úplně úzkéúly) co „mužskou“ jejich paralelu. Nechcispekulovat o vzájemném ovlivnění a nelzedokonce vyloučit možnost, že oba autořise k výsledkům dobrali nezávisle na soběve stejné době. Tento „věnec“ nás a prioriposunuje k literární tradici, pocitově nejblížek Shakespearovi s dramatickým napětímv milostných básních i (ano!) k jejich tajemnémua neznámému adresátovi. Věra Rosívede s kýmsi monologický dialog, nejprvev sobě a poté s ním vychází „ven“. Sbírku lzechápat i jako vědecké a nejen pocitově zaznamenanézkoumání minulosti, její zpřítomňování,prodlužování a trvání. Masochistické(nůžky z dámského šití!), či naopak terapeutické(nůžky chirurgické, snaha odstranitnádor?). Chlad ocele je nejvýraznější: rozumemuchopit cit. Jenomže: lze to?„Tajenka kterou už asi nerozluštím“ jsouzcela první slova autorky v její knize. Výsledekkonce je znám na samém začátku. Čtenářijsou zůstavena jednotlivá slova a jejichkřížení v osách svislých a vodorovných, tedypráce básníkova, to, co krásnou odlišuje ododborné literatury. Autorčin slovník si neli-buje v krkolomnostech, neologismech, vesvém výsledku jde téměř o běžnou hovorovoumluvu člověka, vědomého si bohatství,košatosti, možností češtiny a záměrněneexhibujícího, to, co být užito má, užitoje (zkratka VÚ za vojenský útvar, str. 12).Přesto je tlumeně expresivní jako doutnajícía ochraňovaný oheň, překrytý popelem.Podobně je tomu i s rýmy, nepřekvapivými,snad až jednoduše primitivními, což všaknesvědčí pro básnířčin toporný neum, jdeo záměr. Někdy vyvěrají jeden ze druhého:rtech/patrech, nebi/nebýt, jsou absolutní:mámy/mámí. U čtyř sonetů chybí interpunkce,i to ne zcela: v jednom je dvojtečka, vedruhém závorka a otazník a ve třetím třipomlčky. Výraznou roli hrají uvozovkypřímé řeči a velmi hustá frekvence holanovskýchtrojteček (nedořečení či naznačenémožné pokračování). Zádrhely v dialozích.Kromě tradiční formy však čtenář tétosbírky zhusta naráží i na tradiční obraznost.Vím, nač autoři v recenzích čekají a nečekají.Na konečný soud. Ne negativní. Zde siho vynést netroufám. Neboť není pro VěruRosí, ale o její knize.Jiří StaněkInzerceLiterární čtvrtkyv pražském Topičově salonu (Národní třída 9)pokračují ve čtvrtek 8. 11. 2012 v 18 hod., kdybude Petr Král číst své texty k obrazům různýchdob a stylů. S projekcí obrazů.tvar 18/12/