Dlouhé nůžky noci - Tvar

RECENZERádi-li se bojíte,kupte si NOVÉHO TheorinaJohan Theorin: SmršťZe švédštiny přeložilJaroslav BojanovskýMoba, Brno 2012Podíváme-li se na mapu Švédska, naleznemena ní Öland jako druhý největšíostrov. Je velmi úzký a velmi podlouhlý:ve vyprávění švédské spisovatelky SelmyLagerlöfové je obrovským motýlem, kterýspadl do moře, rozbil si křídla a pokryl sevápencem.Právě do prostředí Ölandu, starých venkovskýchstatků, majáků, přístavních městečeka rašelinišť z doby železné umísťujeJohan Theorin děj svého již druhého detektivníhorománu s prvky hororu, kterývychází v češtině. Milieu to zajímavé a exotické:jak hlásá titulek reklamního inzerátujedné realitní kanceláře, „Změňte svůj život– přestěhujte se na venkov!“ Pod oním venkovemse míní ölandský statek Åludden,a nabídka je to lákavá i pro stockholmskémanžele Joakima a Katrine Westinovy sedvěma malými dětmi, toužící uprchnoutz velkoměstského shonu a mající navíczálibu v renovaci starých obydlí.To ale Westinovi ještě netuší, že „mrtvíse každou zimu scházejí, aby společně oslaviliVánoce“, a nejen to. Zakoupený statek jetotiž prokletý, neboť je postaven ze dřevaztroskotané lodi, a i jinak má velmi chmurnouhistorii, která tu a tam v knize probleskujeve střizích z doby minulé. Zdá se, žejeho bývalí obyvatelé mají ve zvyku se naněj vracet i mnohem častěji než jen v doběvánoční, a to pak člověk přítomnost mrtvýchnějak záhadně cítí… Manželský párse ještě ani nestihne ze Stockholmu přestěhovat,a život Katrine končí utopenímv moři, do nějž spadla z mola nacházejícíhose nedaleko statku. A Joakim, který bylv tu chvíli ve Stockholmu ve svém bývalémdomě, má pocit, že ho tam na chvíli navštívila,i když v té chvíli byla na vzdálenémÖlandu – a to právě v okamžiku, kdy jak sepozději ukáže, spadla do moře.Chvíli se zdá, že se jednalo o jakousinešťastnou náhodu. Jenže v místnímokrsku se znovuotvírá policejní stanice,na niž nastupuje mladá policistka TildaDavidssonová, rozhodnutá brát své posláníveřejné činitelky velmi vážně i za cenu konfliktůse služebně staršími kolegy – a velmivážně bere i životní zkušenosti příslušníkanejstarší generace své rodiny, včetně lidovýchzkazek a pověstí, které starý námořníkGerlof o Ölandu zná. Časem se ukáže, žeto nehoda být nemusela, důkazní řízení jeale v aktuálních podmínkách velmi složité.Navíc: už už se blíží Vánoce.Theorin zde každopádně rozehrává komplikovanějšía zjevně tedy i promyšlenouvyprávěcí strukturu, v níž se prolínají linienejrůznějších příběhů, různé časové rovinya perspektivy mnoha postav, z nichž všechnyzde ani nemohou a možná ani nemusejí býtjmenovány. To, co čtenáři o svých hrdinechsdělí, je podbarveno nejrůznějšími paralelamia je umně odstupňováno a „dávkováno“:pomalu vychází najevo například to, žepravým důvodem odchodu Westinovýchz hlavního města byla i snaha o únik předtraumatem z tragického osudu Joakimovysestry Ethel, který jak se ukazuje, hrajepodstatnou roli i pro Katrinin skon. A to všese odehrává na pozadí příběhu Katrininymatky, umělkyně Mirji Rambeové, kteráv mládí na Ölandu rovněž žila a neměla tovždy úplně snadné: jak postupně vyplyne napovrch, chmurná historie Åluddenu se taktrochu týká i samotné rodiny Westinových.Navíc se mnohokrát ukáže, že nic není tak,jak se původně zdá.Vrcholem příběhu je apokalyptická Smršť,jakási metapostava, která přichází na Ölandkaždým rokem, nahání hrůzu a napáchá vždyvelké škody. I v epizodách, které se k námdostávají v historických zářezech, měla smršťpro lidi vždy osudový význam, a nejinaktomu bude i protentokrát, jak budeme dokonce příběhu sledovat, a nebude znovu chybětani násilí. „»Tak to je letos první skutečnásněhová bouře, viďte?« řekl Joakim. »To myslítetenhle ostrý vítr? Ale to přece není žádná bouře…Ta nás teprve čeká. Odhaduji, že přijde ještěpřed koncem roku,« řekl Gerlof.“ A ti mrtví sena Vánoce na Åluddenu skutečněsejdou. Rádi-li se bojíte,kupte si Smršť… Napětí autordokáže udržet až do konce,a i to je zjevně jeden z důvodů,proč bylo jeho dílo ověnčenoněkolika oceněními a proč jeTheorin překládán do mnohajazyků.Na záložce knihy se píše, žeautor v současné době pracujejako žurnalista a že mimo jinéi proto bývá často srovnávánse Stiegem Larssonem. Natomto místě je třeba poněkud„ubrat plyn“, protože − k čemu při podobnémsrovnávání můžeme dojít? Stieg Larssontraktuje závažné problémy švédské i globálníspolečnosti, jako jsou násilí na ženách,obchod s lidmi, mediální či politické manipulacea korupce, které podává v podobě čtivéhotextu zajímavého žánrového konglomerátu,jenž vykazuje rysy tradiční detektivky,ale i špionážního románu, hororu, action,thrilleru, a místy i tradičního společenskyangažovaného románu či morality. V tomtosmyslu je přes zdánlivou podobnost Theorinovalicence mnohem „oddechovější“. Jistéspolečensky kritické momenty, tradičně sevyskytující ve švédských detektivkách, sev jeho vyprávění sice objevují: sociální problematika,marginalizace žen, drogy, přičemžkořeny zločinu vedou, jak jinak, do prostředístockholmské egoistické vyšší třídy, podnikatelskéi intelektuální – i Smršť má svého „Teleboriana“,pedofilního lékaře, zneužívajícíhomalé holčičky. Přesto však se jedná o pouhémotivy, které působí jako jistým způsobemprvoplánové a nebezpečně směřují čtenáře ažk tomu, aby dílo označil za změť, všehochuťči splácaninu. Most na Öland prostě nenímostem na Hedestad z Mužů, kteří nenávidíženy, na němž v době zmizení Harriet Vangerovéhavaroval nákladní automobil.Tato odlišná licence není samozřejmě něčím,co by se Theorinovi mělo nějak a priori vyčítat.Je ale potřeba formulovat to, že zloděj Sereliusby v detektivním společensky angažovanémžánru byl stěží po celou dobu od prvníhookamžiku tak nesmírně nesympatickouinkarnací zla a že by možnáani nebyl takovým hlupákems tolika vyloženě idiotskýmihláškami. A dalším nehodnýmstereotypem je i neomalenýzpůsob, jakým se s Tildourozejde její dřívější (ženatý)učitel na policejní škole Martin.Autorovy postavy vůbecjako by nějak měly k sobě spíšeinertní vztah.Co mi ale na Smršti vadí nejvíc,souvisí s poznámkou prezentovanouv mé jiné nedávnérecenzi ve Tvaru, týkající sedetektivního díla Temná stezka Åsy Larssonové.Tato autorka tvrdí, že z textů začínajícíchšvédských detektivkářů – s výjimkouprávě jí samotné – nakladatelští redaktořičasto vyškrtnou až třetinu. U Theorina, ačjiž není začátečníkem, mám silný pocit, že toněkdo z původního švédského nakladatelstvíopomněl udělat, měl-li bych věc formulovatsprávně „häftigt“ („machrovsky“). Na čtyři stadvaceti jedné straně textu je mnohá věta přebytečná– ne-li každá druhá, nebo dokoncei více. Opakovaná setkání Joakima s mrtvýmina jeho statku, která děj mnohdy užnikam dál nerozvíjejí, jsou právě příkladempasáží, které by v textu tolikrát být nemusely:čtenář už dávno ví, že tu prostě mrtví jsou,a nemusí se stále dozvídat, že někde bylypředtím dveře zavřené, a teď nejsou… Méněby někdy bylo více. Nevím, zda je právě totozáležitostí, která výrazně přispívá k seznání,že jsem v podstatě přečetl banalitu. A to jetřeba formulovat takto příkře i přes výšenastíněnou dobrou promyšlenost strukturya vícero motivů, a také přesto, že traktovánílokálně-historických témat z Ölandu v rámcidetektivky je zajímavý nápad.Co je naopak chvályhodné, je fakt, žešvédsky psané dílo bylo přeloženo ze švédštiny.Jméno překladatele Jaroslava Bojanovskéhoje určitě zárukou řemeslně dobřeodvedené práce. Letos to bude dvacet let, cojsme spolu v prvním ročníku začínali studovatšvédštinu, Jardo! Letí to. Proč se někdyneozvu?Jan DlaskPŘIŠEL JSEM TAM, TAK ZHASLIPetr Rákos: Askiburgiončili Kniha lidičekZa tratí, Beroun 2012„Askiburgion, místo významné v dobách, kdyvýznam měl význam, bylo překoceno v Oškobrh;a tím se stalo obcí lidiček. Lidičkami mínímetvory, nevynikající jinou schopností, nežlinadáním asimilovat se v podmínkách světa.“Po více než patnácti letech vycházíAskiburgion podruhé (poprvé knížka vyšlav roce 1995, rok po autorově dobrovolnésmrti), na obálce je zmínka o tom, že je tokniha nezařaditelná a neuchopitelná. Dodávámk tomu, že kdo se ji pokusí „uchopit“,nemá už potřebu ji zařazovat, ona si po párstránkách uchopí jeho a čtenář podlehne.Anebo by měl, podotýkám nekriticky, co lzevšak čekat od toho, kdo už podlehl… Vtipu,nečekaným souvislostem, autorově sebeironii,smyslu pro komično a absurditu. A takysmutku, jenž je Rákosův spolehlivý průvodce.Pokud jde o žánry, najdeme zde fiktivnírozhovor, apokryfy na příběhy z mytologie,deníkové záznamy, dopisy, verše,vzpomínky na blízké lidi, na dětství, básněv próze, humoristické minipovídky, snovéminiatury…V úvodu autor (povoláním lékař-psychiatr,v Bohnicích založil Centrum krizové intervence,které funguje dodnes) upozorňuje„zmateného čtenáře, že je to trochu zmatené,ale mnou se to tak napsalo“. Kniha má třičásti – v jedné z nich se v Jičíně, městě autorovadětství a dospívání, pohybují reálnépostavy včetně poněkud imaginárníhodědečka, kterého „roztrhaly zdivočelé láhvev jeho vlastním domě“ (Alchemilla čili Knihao městě), ve druhé části s názvem Herkuleačili Kniha pýchy se setkáváme s BernardemNé, jemuž sudičky přidělily jméno („»Takjsme tam šouply Bernarda, né?« A jméno BernardoNé chlapci už zůstalo.“) i osudové povinnosti(„Sudičky neexperimentují, sudičky jsouúřednice osudu.“). Pro Bernarda Né, své alterego, vytvořil vypravěč souběžnou existenciv duchovním prostoru, v němž je jakýmsiHerkulem konce dvacátého století.„Jako mladík měl Bernardo Né ustavičnětendenci páchat hrdinskou činnost. V odbornéliteratuře bývá tento úkaz označován jakoherkulovský komplex.“ Vždyť už jako dítě seBernardo Né pokusil zabít lernejskou hydru,která sídlila v hydrantu za městem, a zašeli za Minotaurem, když maminka potřebovalačervené nitě; kromě očekávanýchúkolů, jako je zmocnění se Kerbera, odpoutáníProméthea, vyhnání stymfalskýchptáků, mu přibude nové poslání – stane sesociologickým „průzkumníkem“, jenž pátrápo „opravdových mužích“, což zjišťuje prostřednictvímtzv. delawarské studie, dotazníkupro osoby mužského pohlaví. Podleodpovědí zúčastněných jedinců na pouhédvě otázky („Vstáváte ráno rád? Víte, co vásčeká v budoucnosti?“) budou moci badatelékonečně zjistit, jak se pozná skutečný chlap,a kolik jich tedy na světě je. Bernarda Néna cestách doprovází Kerberos, který s nímvede ironické dialogy o lásce a úspěchuz pohledu mnohasetletého strážce Hádovyříše. Jedním z probandů se stává i Sisyfos,„slavný stachanovec“, který na otázkuo budoucnosti málem předčasně upustí balvan.Ve fiktivním rozhovoru je Jičín (ač nejmenován)autorovou nostalgickou vzpomínkouna jeho domy, ulice, vůně, ta je všaknáhle překryta obrazem zmaru a hrozícízkázy – transportéry s uhlím ukládanýmdo sklepů vystřídaly v srpnu 68 transportéryobrněné, a tehdy se relativně bezpečnákaždodennost mění v bezmocný hněva pocity bezvýchodnosti. Každodennostmá pro autora víc významů a spojení. Jižzmíněné části Kniha o městě a Kniha pýchyjsou orámovány textem nazvaným Niobe čiliKniha bolesti – bolest jako by tvořila břehydvou proudů vědomí, emocí a prožitků.„Kde není bolesti, není života. Kde však ježivota, tam je bolesti na rozdávání. (…) Bolesta strach si samozřejmě tykají, chodí spolu dohospody a často se opijí spolu. Pak si vyhlédnouvhodnou oběť a trochu ji zmáčknou. Co strachnakousne, bolest vychutná.“ Bolest způsobenázlobou a krutostí a lítost nad nemožnostíto změnit, nemožností to kdy pochopit.Přesto v textu nacházíme pasáže převážněžertovné, lehké a hravé, až ve spodní vrstvětěch komických výjevů je trpkost a smutek.Občas autor uzavře kapitolu nebo jejíčást vonnegutovským povzdechem: „A tak.Attaque.“ Pohrává si s mnohovýznamnostíslov, která používá mnohdy jako schůdky,z nichž každý se blíží k neodvratně bezvýchodnémuzakončení – „Nikdy, nikdy nejstetak blízko pádu, jako když jste na vrcholu.Nikdy se nestane, aby pád nenastal.“Podařilo se mu spojit zdánlivě nespojitelné– a v několika pasážích vyslovit nevyslovitelné;svůj patrně základní pocit uzavřelza slovy a větami vcelku nenápadnými.„Opakem dítěte je velké dítě. Muž je živočichzdržující se ve vmezeřeném prostoru mezivrcholem a dnem. (…) Vrchol je euforie; jistota;sebedůvěra; optimismus vedoucí až ke koketériise skepsí. (…) Dno je jistota nejistoty:pokoření, nicota, bezmoc, deprese, konec světa.Dno je bolest. Dítě rozlišuje pouze mezi láskoua bolestí. Ale muž přijímá volbu pohybu v územímezi netečností euforie a netečností beznaděje.(…) Logickým důsledkem vrcholu je štěstí.Logickým důsledkem dna je sebevražda. Logickýmdůsledkem pohybu v meziúzemí je každodennost.(…) Bernardo Né je spokojen, neboťnahlédl do galerie každodennosti, a nezapomeňte,že každodennost je každodenní Bernardovouhvězdou. (…) Baba si nevraživě přeměnícestovatele a pak beze slova zhasne. (…) Přišeljsem tam, tak zhasli! vyvozuje hluboce zamyšlenýBernardo Né ze své čerstvě absolvovanépříhody.“Je až podivuhodné, že text, který je„poměrně nadměrně“ skeptický, působízároveň nesmírně hravě a radostně, okouzleně,až do okamžiku, kdy přichází smutekv doprovodu bolesti a stesku, aby tu radosta okouzlení popřely. Vždy se Petru Rákosovi„včas“ připomněly. „Táta měl sako. Tchán nevidělmodré zřetelné číslo, číslo deset tisíc čtyřista čtyřicet čtyři, jež táta nosil, iluminativněvyvedeno, na předloktí. (…) Táta měl praxiv dávání smrti přes hubu. Trénoval v Osvětimi.“Zkušenosti však bývají nesdělitelné.Eva Škamlovátvar 18/12/22