Dlouhé nůžky noci - Tvar

naučil přemáhat bolest. Když v sobě člověkvšechnu bolest sbírá a neventiluje ji, nitro sejaksi divně zatvrzuje. Není to dobře. Spoustaliterátů řeší svoje osobní problémy skrzeliteraturu, a to je taky špatně – proto, že sena ně ještě daleko víc zafixují a z duchovníhohlediska jim to působí obrovské problémy– určité věci se prostě nemají vynášetna světlo, nemají se zveřejňovat.Co dalšího vedle fotbalu pro vás bylourčujícím prvkem? Muzika?Muzika a fotografie. Díky Josefu Sudkovijsem dost časně začal sát mléko fotografie,a když jsem potkal Ivanku, procházím s nívšechna místa v krajině, která jsou námdrahá, a tak trochu se do toho zaučuju – ne,že bych chtěl sám fotit, ale strašně si tohovážím – toho oka, které dokáže reagovat nasvětlo a tmu. To je princip fotografie, světloa tma. A být v pravý čas u toho. A druhávěc, která je u fotografie strašně důležitá:setkání extrémů. Teprve extrémy dávajífotografii hloubku. Potkávání živlů, teplot...to všechno dává příležitost udělat silnoukrajinnou fotografii. A pokud jde o hudbu,moji spolužáci hráli v kapelách, viděl jsemprvní koncerty Plastiků na Ořechovce – daloby se říci, že jsem odkojen folkem i undergroundem...Díky tomu jste se stal textařem?Myslím, že mám docela smysl pro hudebnostveršů, což přirozeně vede k tomu, že jeobčas někdo zazpívá, zahraje.V souvislosti s fotografií jste mluvilo potkávání extrémů – platí to i propoezii?Já poezii vnímám jako cestu za harmonií.Tedy jako naprostý protiklad...Je česká poezie harmonická?To bych se neodvážil posuzovat, každýbásník je individualita. Ale řekl bych, žehlavním motorem psaní u většiny básníkůje určitá nedostatečnost – v jejich lidskémosudu. To bych viděl jako zásadní problém.Zamýšlel jsem se nad tím hodně často – vím,co znamenalo pro Vladimíra Holana, kdyžv raném dětství zemřel jeho bratr. Nikdy sez toho nevymanil! Tou smrtí byl stále svázanýse svým bráchou a na jeho poezii se tomarkantně projevovalo. Kdyby byl schopense od té smrti nějak rituálně oddělit, věřím,že by se i v poezii dostal někam dál, jinam.Něco podobného platilo u Jacka Kerouaca,kterého jsem za komunistů překládal prosamizdat. To je právě to pouto, ten limit,o kterém jsme mluvili na začátku, kterýčlověka určitým způsobem formuje – neboi deformuje.U koho byste tu harmonii naopak našel?Tak třeba u celé řady básníků zenu. Ale natéto poezii mi jedna věc vadí – že je přílišodloučená od země. Já mám rád zemitost.Z malířů mě třeba zásadním způsobemovlivnil Breughel – to je pro mne venkovv Liboci i tady. Já zůstávám venkovanem,urbánní motivy mne nijak zvlášť nezasahují.Ale to je dáno tím, kde jsem vyrostl, jak jsemnarostl a kde se teď pohybuji: Zabýváme seŠumavou a to je region založený na extrémníchrozporech, které do něj byly vloženypřed mnoha sty lety a které se čas od časuprojeví. Kůrovec/nekůrovec, Čech/Němec,člověk shora/zdola – to všechno odpovídáantagonismům, které se buď přirozeně,anebo nějakými zásahy staly určující atmosféroupro život lidí, pro vývoj přírody, procestu v čase.Šumava v dnešním stavu – její divokápodoba – vznikla kvůli utrpení velkéhomnožství lidí. Nějaký milion lidí tady zaplatilztrátou domova za to, že dnes mámedivokou Šumavu. Proto se tu ekologickysmýšlející jedinci chovají tak militantně: jetam cítit podtext viny. Jakmile je vina zatajena,zatlačena do podvědomí, nutí člověkak všelijakým extrémním projevům. Podlemne tady dodnes nebyla uznaná cena tédivočiny. Tím nechci říci, že jsem pro, abyse ze Šumavy stal Disneyland, kdepak. Jeale pravda, že ona divoká krajina byla předrokem 1945 kulturní a obydlená. Lesy střídalyzahrady, louky, vesnice, cesty – už jenv pestrosti a strukturovanosti krajiny bylapřirozená hráz proti šíření kůrovce. S Ivanourádi chodíme na místa zaniklých německýchvesnic – věnujeme se hodně výzkumustarých německých pověstí. Ověřili jsmesi, že ty pověsti nejsou vycucané z prstu,ale skutečně se odehrály na konkrétníchmístech. Navštěvujeme ta konkrétní místa,konkrétní rozvaliny, a tam je to velmi cítit.Ta neuznanost, nevymaněnost, neštěstí,bol. Není to pokloněné, není to odevzdané,není to smířené. Ale ne takovým tím blbýmpolitickým způsobem, hubou – ale skutečněvnitřně... Na přednáškách za mnou občaschodí lidé a říkají, že mají barák po Němcícha že se jim tam daří blbě. A to je ono.Dá se s tím něco dělat?Za nějakých sto let to samo vyhnije, tytovztahové věci se týkají dejme tomu tří generací.Až zemřou všichni autentičtí svědcité bolesti, někam to odejde. Jistě se ale dáudělat to, že se pokloníme. Na tom místě,u toho domu. Ale skutečně pořádně, aspoňna minutu nebo na dvě. Vzít to do sebe.Jenže my to pořád odstrkáváme. Můžemevidět, že lidé, kteří s něčím nejsou srovnaní,jsou na to zároveň i nějakým způsobemfixovaní. Zrovna jsem četl o tom, žev Izraeli si nechávají vnuci a pravnuci tetovatkoncentráčnická čísla svých předků. Toje to nejhorší, co může být! Jestliže se taktoztotožní s utrpením, které potkalo jejichpředky, nedovolí si pak žít skutečný život.To byl odjakživa problém těch, kteří přežilikoncentrák – jak to, že já jsem přežil a onitam zůstali? A aby těm mrtvým zůstalivěrni, neodvážili se žít. Viděl jsem desítkytakových židovských osudů a přitom jsemsi uvědomil, jak je důležité nechat mrtvéodejít. Neztotožňovat se s nimi, nevykupovatjejich bolest, protože to nejde. A toto sepřesně týká i Šumavy. Je to velmi inspirativníprostor v mnoha směrech, nesmírnědynamické místo, jsem tu šťastný. Vím,o poezii moc nehovořím, ale já jsem si uvědomil,že poezie je vlastně všechno, včetněkydání hnoje v kravíně. Vůbec bych to neškatulkoval,já – žiju orchestrálně.Co vás vlastně přivedlo k poezii?To jste mne trochu zaskočili... Asi jsemve svém raném mládí (tzn. puberta a spol.)nebyl schopen vztahovat se ke světu jinýmzpůsobem. Myslím, že jsem tak vyjadřovalzoufalství z té doby. A ze sebe.Před chvílí jste ale říkal, že přesně takby to v poezii být nemělo...Ano! Dá se říct, že v roce 2005 se mi podařilozavršit velký duchovní proces, kterýsestával z jednoho jediného úkroku asi tako centimetr vedle. Najednou jsem se dokázalsám na sebe podívat – kde vlastně stojím,ke komu se vztahuji, kdo ke mně patří a couž se mne netýká... Díky tomu prožívámúplně jinou kvalitu života než celých těch45 let předtím, včetně způsobu, jak jsempsal básně a proč jsem je psal. Není to žádnésatori, a není to ani konverze – křesťanstvísi vážím, ale šel jsem dál. Viděl jsem, žemě hodně limituje, že ztrácím odpovědnostsám za sebe, když ji deleguji někomunade mnou. Mluvil jsem o Zdeňkovi Urbánkovia Václavu Havlovi – třeba oni jsou promne velkým vzorem lidí, kteří nebyli věřícív takovém tom kanonickém slova smyslu,ale každý den se sami sebe ptali: Kdo jsem?Co tady dělám? Jak to dělám? To je dalekotěžší, zatímco víra člověku spoustu věcíulehčuje.Poslední básnická knížka vám vyšlav roce 2002, píšete tam, že v rámci dílaje poslední – znamená to, že jste poeziipřestal psát?Je fakt, že mi posledních jedenáct letžádné verše nevyšly. Něco možná mámv nějakém šuplíku... Teď prostě Ivanka děláfotky a já je okecávám, píšu k nim texty.Třeba s těmi, které se týkají studánek, jsemmoc spokojen, myslím, že se mi na maléploše daří vystihnout duši toho místa.Vytvářím z toho takový zvláštní esej najednu stránku – ale není to, jako když pejseks kočičkou vaří dort – než tu jednu stránkunapíšu, mám k tomu třeba sto stran výpisků,z kterých pak tu jednu stránku vydestiluju.Zhušťování – k tomu jsem v posledníchletech směřoval.Důležitá pro mne byla také návštěva JosifaBrodského u mne v antikvariátě. Přijel, protožejsem tady od nějakého místního bělogvardějcevykoupil úžasnou sbírku ruskéemigrantské literatury. Už dvakrát jsme ses Ivanou vydali do Benátek, kde Josif pobýval,a v únoru se tam chystáme potřetí. Zaujalonás tam hlavně židovské ghetto, kteréje trochu mimo turistické zájmy – JosifBrodskij byl kromě jiného také žid.V Liboci jsem byl sousedem rodiny Saudků.Pamatuju si, jak byli velmi tragicky zasaženítím, že se Erik utopil v Bulharsku, s jejichdětmi jsem si hrál a kamarádil se s nimi,paní Saudková byla neteří Franze Kafky;od mládí jsem se stýkal s Leem Pavlátem,jeho maminka u nás v padesátých letechv Karlíně bydlela, bytové poměry byly tenkrátopravdu děsné a řešilo se to všelijakklopotně. U ní jsem právě poprvé viděl tovytetované číslo. Navíc jsem se přistěhovaldo krajiny, odkud pocházel tatínek FranzeKafky. A za komunistů jsem koneckoncůdělal správce židovského hřbitova v Oseku –je strašně zajímavé a skandální, že židovskýhřbitov v Oseku přežil Němce, přežil komunisty,ale nepřežil náš grantový kapitalismus– byla tam najata nějaká firma, aby očistilanáhrobky, a čistili je pomocí brusnýchkotoučů tak, že některá jména z nich bylanavždy odstraněna. Neuvěřitelný barbarskýčin, na který jsem podal trestní oznámení,ale nevím, kam to spěje, asi nikam.Neuvěřitelný případ byl také s RichardemWeinerem, to je další taková židovská duše,která mi přišla do cesty. Nějaký šílený okultistaukradl ještě za komunistů náhrobekRicharda Weinera z židovského hřbitovav Písku. Chtěl vyvolávat jeho ducha, alevyšší zákony mu to zřejmě nedovolily. Mělz toho totálně rozbouraný život a v jehobytě se děly hrozné věci... On pak nevěděl,jak se toho náhrobku zbavit. Nakonec jsmeho z Tábora odvezli do Oseku a po převratujsem ho vrátil židovskému muzeu. Tady veStrakonicích jsem také vydal takový weinerovskýsamizdat, kam přispěl i Jaroslav Seifert,protože se s Weinerem znal.Jaký byl váš vztah s Jaroslavem Seifertem?Velmi jsme si seděli, byl jsem tenkrátjinoch a on byl jinoch věčný. Navíc bylnesmírně trpělivý a laskavý... Seznámilijsme se kuriózním způsobem: já jsem tehdypodnikal takové ty kerouacovské jízdyv brzdařských budkách vlaků, naskakovala vyskakoval jsem za jízdy... Jednou jsemtakhle doputoval do Luhačovic. Nějakáslepá dívka tam hrála lázeňským hostům naklavír. Říkala, že strašně miluje Seiferta a žekdyž jsem z Prahy, určitě ho musím znát.Tak jsem jí sehnal adresu a tím jsem se seSeifertem sám seznámil. Vlastně jsme bylisousedi, bydlel na Ladronce a já na Petřinách,což byl kousek...Zmínil jste také Františka Daniela Mertha,jehož poezii dnes zřejmě téměřnikdo nezná... Myslíte, že by stálo za to,udělat nějaký reprezentativní výbor?No jasný, protože jeho poezie je takstrašně obtížná, že si z ní málokdo dokáženěco vzít. Víte, takových básníků, kterýmnebylo učiněno zadost, je spousta. Doba,kdy se na knihy daly sehnat peníze neboi čísi energie, ale asi už nenávratně minula...František Daniel Merth byl klasickej mukl.Uzavřenej, chodil věčně v montérkách, nanohou měl pionýrky, popelník neměl, klepalto do plechovky od konzervy... Člověknesmírně subtilní, který ale ku podivuvydržel strašné věci. Říkali mu Pan profesor,protože ve Strašíně velmi vyčníval. Nebylto takový ten klasický lidový mariánskýkněz, byl to prostě intoš. Jeho poezie nemáobdoby. Je v ní tak svůj, až je to „na škodu“.Pro mne byl důležitý v mé katolické etapě,také díky němu jsem se seznámil s lidmi,jako byl Kalista, a vůbec se společenstvímvelmi vybraných a dobrých mužů.Když si člověk prohlíží vaši bibliografii,každou básnickou sbírku máte vydanouv jiném nakladatelství. Jak se topřihodilo?To je dáno tím, že nepatřím k žádné partě,k žádnému časopisu – jak Bůh dal, tak jsemto vzal. Nebo možná kdo se nade mnou smiloval...nedokážu k tomu nic říct. Sám bychsi nikdy básnickou sbírku nevydával – toje strašně nudný. A navíc bych vyhazovalpeníze. Daleko radši vydávám takové ty„orchestrální“ věci. Pro mě je třeba strašnědůležité, že tady s Ivanou tvoříme pár,a každý se řemeslně po svém vztahujemek těm koutům a zátiším, které navštěvujeme.Domnívám se, že by kniha měla být zároveňi vyvážením mužského a ženského pohledu.Tyto dva principy jsou komplementárnía přítomnost obou tu knížku velmi obohacujea dostává ji na vyšší úroveň – málokdomá tyto dvě složky vyvážené sám v sobě.Toto jsme spolu objevili a je to něco, z čehose určitě ještě nějaký čas budeme radovat.Sledujete současnou poezii?No, já jsem tak pohlcen tady touto vášní...Ale vnitřně vlastně poezii ani moc nepreferuji.Spíš mě baví hledat všelijaké novépřístupy. Dnešní funkci básníka bych vidělspíš jako šamana, který usmiřuje protiklady.Vytváří z nich pevný základ, na kterém sedá stavět, který se dá poslat dál. Dost byloMáchů a dalších rozervanců. Je blbý, že toříkám, a nemyslím tím nějakou harmoniiumělou, život bude vždycky navštěvovánbolestí a plný střetů. Ale svět, čím víc jeglobalizovaný, tím je zároveň také víc atomizovaný.Úloha člověka v regionu, v krajijemu svěřeném, spočívá na několika pilířích– prvním z nich jsou kořeny: tím, žetu mám na hřbitově své předky, jsem tadyzakořenil. Jasná věc! Druhá věc je věrnost.To je obrovská devíza, která vycházíz toho, co jsem říkal o limitech a poutech.To všecko jsou věci, které člověk musí uznat,aby se osvobodil. Ale stále si být těch poutvědomý.K tomu ale člověk musí dospět...Jistě, to není filozofie pro dvacetiletýbásníky. A ještě jsou tu věci, které se týkajísmrti. Pro mne bylo jedním z největšíchduchovních zážitků umírání mého táty,kterého jsem se mohl účastnit. Pro mužeje absolutně důležité toto prožít. Je to iniciace,která vás velice poučí o tom, co jedůležité a co je směšné. Já jsem se samozřejměsnažil „čarovat“, prostě jsem chtěltátu zachránit, zabránit jeho smrti. Jezdiljsem po kraji a hledal nějaký hospic, kdeby ho přijali – a najednou jsem měl úplněvizuální zážitek, jak tou krajinou, kteroujá jedu autem, kráčí asi tak půlkilometrová(na výšku) Smrt, a já nemám šanci. Donutilomne to odevzat se a pochopit, že smrtje prostě součást života... To, že lidé nemohouprožít smrt svých blízkých, považuji zanejvětší minus této doby. Odtržení od smrtipak samozřejmě plodí perverzní hrátky sesmrtí – nikdo ji nedokáže vzít vážně, s úctou.Musí ji buď odstrčit, nebo si z ní dělatlegraci, věčná puberta, která nikdy nemůžedospět. Projít dobře všechny fáze života jevelkým úkolem dnešního jedince. Aspoňněkolik z nich – když už mu to nebylo dánov mládí, aspoň stáří se dá dobře přivítat...Připravili Božena Správcováa Michal Jareštvar 18/12/