Dlouhé nůžky noci - Tvar

„JEDLÝ“ JAN V ROLI ŠVANDRLÍKAI VÁCHALAJan Nejedlý: Nová pražská strašidlaArgo, Praha 2012Něco takového jsme ještě neměli. Všemzdvořilým čekatelům na nástupce VáclavaCibuly způsobí kniha šok. Nebesa prominou,ale je nesena břesknými větami švandrlíkovskéhotypu a prodává typické urbanlegends. Jak? Napůl jako televizní scénář,zpola co úderně akční story z šestákovéhomagazínu do vlaku. Hm, a kdyby snad autorneměl vše, co tu čtenářům jedle předkládá,podloženo (a dokonce v doslovu i komentovánoctihodným Petrem Janečkem), mohlibychom Nová pražská strašidla směle označitza brak par excellence. Ne snad?Určitě, ale on to podloženo má, a zatímcojmenovaný (pražský) etnolog a folkloristaNEDAL ve třech Černých sanitkách (2006–2008) sesbíraným mýtům sdostatek beletrickouformu, Jan Nejedlý dnes beletrizujenaopak až moc, ne-li ukrutně notoricky,a kumuluje povědomím národa sdílenéhistorky jako temné i světlejší mraky nadjedním městem Evropy. A takovým stylem,až se absence smyslu pro pravděpodobnosti proporce občas ztrácí. Ale většinouabsurdistánské kouzlo zůstává. Adaptacehospodského i studentského pábení a tlachunás vtáhne a pohltí a nebojím se tu jakokněžna Libuše prorokovat, že právě Nejedléhokniha (která je provokativní víc stylemnež obsahem) bude − jako jedna z mála −čtena v Praze i po sto a více letech (a vydávána),byť už ne jako kniha svým přístupemprovokativní.A nejen v Praze bude reflektována, nicméněse jedná i o další pragensii a pověstisituované kamkoli mimo naši matkuměst tudíž na obdobné zpracování dálčekají. A i když je pravda, že třeba slovensko-maďarskéokolnosti zmizení zpěvákaJiřího Schelingera (autorem také podchycené)představují jistou výjimku, on se námNejedlý vlastně více soustřeďuje na to, cosnad Zdeněk Svěrák zašifroval do řádkůtextu svého Holubího domu.Jednotlivé kapitoly tohoto souboru neuvěřitelnýchpříběhů mi asi nejvíc připomínajíčasované nálože, přičemž i jenom Podolskálegenda by po jistém rozvedení obstálajako samostatná publikace. Avšak podobněhutných enkláv má kniha přehršli a celkemje jich devětašedesát, krátkých i delších. Všepak únosně ilustroval Karel Jerie; již v roce1968 vydal zmiňovaný pan Švandrlík knihuPražská strašidla, nicméně Nepraktovýchči Boudových obrázků se její následovnicedočkat už nemohla.Nejedlý vždy vypráví se značnou razancía výsledkem se v tomto případě stalo stěžíuvěřitelné setkání Váchala, Ladislava Klímya Roalda Dahla kdesi na nechráněnémpitevním stole vystaveném dešťům. Všepak působí dojmem až surreálným, a siceto není surrealita, která by za analýzu stála,dejme tomu, profesoru Novotnému, avšaksurrealita to je. A jaká, až dá zapomenout naveškeré Cibulovy tradiční přístupy z knížekNové pražské pověsti (1981) anebo Pražskéfigurky (1985), a že to byly nějak záslužnéa podložené práce! Aletady? Přišel nejen novýŠvandrlík, nýbrž i Hrabal.A také pamětník. A chceříkat věci lapidárně, bapřímo na tom staví, aleneztroskotá? Je pravdou,že právě přemrštěná koncentrovanostmůže se tustáti slabinou u některých„kousků malých dějin“, protoževrstvení dalších a dalšíchprvků moderní lidovéslovesnosti, které samyo sobě obstojí, může vefinále přibrzdit nebo zastavitonen proces pohlcovánía fascinování čtenáře, aby naopak došlo ažk jakémusi vyzvracení přemíry řetězenýchfaktů. A čeho je moc, toho je až příliš, a pocitneuvěřitelna sice bývá hřejivý, ale sebelepšístylistické propojení veškerých přítomnýchkauz bohužel nezabrání občasnému přeplněníjímky. I domu, i města: plného jinakúžasu.Ale jsou to malicherné obavy, dodám hned,a je dobře, že po boku relativně známýchlegend (Stalinovo ucho, Vyšehradští jezdci,Spartakiádní vrah), předvedených vcelkuvyčerpávajícím způsobem a jako ryzí senzace,vegetují na zdejších stránkách i mnohébáje jen málo provětrané, ba obskurní, vekterých si mrtví pod Nuselským mostempodávají ruce i s tzv. Hovínkovým panáčkem.„Když jsem byl malý, nestrašili mě doma polednicíani bezhlavým rytířem, ale vyprávěnímo promítači, který v jednom pražském kině ubodalnůžkami malého chlapce,“vzpomíná Nejedlý hnedna začátku. „Nebál jsem seve Zlaté uličce nebo v Nekázance,ale na Strossmayerověnáměstí, kde se rodiče nikdyneopomněli zmínit o řidičcenáklaďáku, která tu úmyslněstočila vůz na refýž plnoulidí. To byla moje skutečnástrašidla.“ I takové věci setedy můžou stát! Žasnemepak my sami. Ale pokaždéjen do chvíle, v níž se nepochybnýzáměr kumulátorasetká s tou či onou čtenářskouindividualitou a vekteré musíme přistoupit na hru s akceptovánímnadsázky a (přiznaným) domýšlenímreality. Inu, a pokud to vaše čidla ještě stálesvedou, tuto knihu si užijete, a pokud nesvedou− a trpíte třeba přílišnou dýchavičností,anebo máte nezdravé mantinely – pak si v jejíchbujných poselstvích utoňte (a ve svémnesmyslu pro metaforu). A vše už to bylo,ale to vše nemůže téct jen řečištěm jedinéhopříběhu! Chytí pak dokonce Nejedného zaflígr nejeden oduševnělý realista a purista,ale já si stejně myslím, že se do světa vyklubaldalší vysoce Jedlý Jan.A že režisér Brabec anebo sám Jan Švankmajerby dle této předlohy mohli ihnedzačít s filmem Krvavý román II. Proč ne?Každá doba má své přízraky − a s lidovouslovesností se tu autor pro jednou naprostonemaže.Ivo FenclJAZYKY, REPREZENTACEVeronika Veberová, Petr A. Bílek, VladimírPapoušek, David Skalický (eds.):Jazyky reprezentaceAkropolis, Praha 2012Čtenáři, jenž stál jistou dobu mimo (A. K.)nebo se o českou literární vědu odjakživazajímal spíš nezávazně (pravděpodobněvětšina ostatních), je na první pohled těžkorozpoznat, nakolik sborník Veroniky Veberovéa kolektivu odráží nový trend. Anotacena stránkách nakladatelství naznačuje, žeby měl. Píše se tam, že v „českém prostředí(…) pojem [reprezentace] dosud nezaznívaltak, jak by odpovídalo jeho významu“. Pravdouje, že pojem reprezentace se v literárněvědných,neřkuli těch literárněteoretických,kruzích nikdy nenosil. Jeho většinovéužití, uchopující jazyk jako zrcadlo mimojazykovéhosvěta, zavánělo naivitou nepoučenéhostudenta, který literárnímu texturozumí příliš doslovně a namísto interpretacíči strukturních rozborů sděluje předevšímdojmy (případně na mapě do úmoruhledá Raisovo město Větrov). Když se literárnívědec z povolání přiblíží optice nepoučenéhostudenta, bývá to pro obě stranyosvěžující a je tomu tak i na mnoha místechv tomto sborníku.Napříč sborníkem se však setkáváme ještěs dalším, méně lidovým pojetím slova reprezentace.V tomto pojetí se jazyk, respektiveliterární text, podobá spíš petřínskému bludištinež zrcadlu u nás doma nad komodou,na něž jsme si zvykli bezvýhradně spoléhat.Zrcadlí se v sobě samém a vnější světzobrazuje přinejlepším nakřivo. Úkolemliterárního vědce, který se pojem reprezentacerozhodne chápat výhradně takto, jepak popsat dominantní deformace a dopočítatse všech úrovní násobného zrcadlenímezi zrcadly, aniž se nechá rozptylovatsamotným předmětem vnějšího světa, tedylidskou zkušeností v textu sdělenou a sdílenou.Jakkoli se dotyčným autorům dařítento význam pojmu reprezentace doložitv zahraniční odborné literatuře, nepůsobíjejich práce s ním vždycky zcela motivovaně.Zde novost přístupu spočívá především veslovní rovině. V praxi dělají, co se dělalo uždřív, i bez pojmu či za pomoci pojmů jiných(konstrukce, redukce aj.).Při pohledu z nižších pater abstrakcese však kniha přesto jeví nově, v tom dobrémslova smyslu. Než vysvětlím jak a proč,nutno předeslat, že na dvou stech sedmdesátistranách nerozměrné publikace jezastoupeno autorů dvacet a že ne všichni sevyjadřují k teorii literatury. Jak jsme zvyklíu tohoto typu výstupu, kde se mísí obory,zájmy a odborné (či méně) jazyky, kdenavíc některé z kapitol nejsou o moc delšínež přítomná recenze, nacházíme zde vedlestudií inspirativních i články přinejmenšímnedořečené. Málokoho upoutá celá kniha,ale s tím se počítá. Rozdělena je do tří sekcís názvy Reprezentace jako teoretický problém,Reprezentace ve filozofii a v myšlení o uměnía kultuře, Reprezentace v literatuře a filmu.Sekce druhá a třetí zahrnují příspěvkydoslova o všem, od Pupenda (Jaroslav Pinkas)přes kulturní historii vousu (StanislavKomárek) až po zdravotní stav delegaceČS spisovatelů v SSSR roku 1955 (MichalBauer). Z hlediska teorie jazyka a literatury(osobní zaměření A. K.) ale nejsou nezajímavéani některé články v těchto sekcích.Jmenujme tedy výběrově to nejpozoruhodnější,bez zřetele na umístění v rámci knihy.Kupříkladu David Skalický, jeden ze čtveřiceredaktorů, přispívá obrodným referátemo postanalytické filozofii RichardaRortyho a jejím možném vztahu k interpretacia literární četbě vůbec. Skalickýjednak zpochybňuje smysluplnost otázky,jíž se několik desetiletí zaobírali analytičtífilozofové (a od níž se teď ustupuje vcelkuhromadně), totiž otázky po možnosti stanovit,zda libovolný výrok v o fikčním světěf je pravdivý, či nikoliv. Dále upozorňujena nepřirozenost rigidně předjednanýchinterpretací (typu: teď všem ukážu, že textt je ve skutečnosti uzavřeným symbolickýmsdělením s). Umožňuje mu to Rortyho pragmatismus,jemuž nechybí společenský, bapřímo humanitární apel. Rorty volá po člověku,jenž ke světu (nebo literárnímu textu)nebude přistupovat utilitárně, s jasně vytyčenýmcílem, nýbrž s nadějí, že mu naopaksvět (nebo text) pomůže jeho cíle změnit.I bez Rortyho a Skalického bychom si možnáuvědomili, že výše jmenované uměnovědnépostupy nejsou psychologicky validní(výsledky empirických studií, prováděnýchna nepoučených studentech, hovoří za vše).I jinak bychom se asi nakonec dovtípili, žespíše než otázkám po pravdivosti propozicse mysl většinového čtenáře oddává méněkonstruovaným, avšak o nic méně komplexnímpochodům čiré (literaturu zrcadlící)imaginace. Právě Skalický a jeho Rortynám zato nejzřetelnějším možným způsobempomáhají rozpoznat onu dobrou tendenci,jež knihou prosvítá na vícero místech.Naznačují totiž jistý odklon literární teorieod textocentrismu k antropocentrismu.Ačkoliv se ve sborníku skloňuje „sémantickégesto“, „generativní poetika“ a jinéněkdejší hermetismy, nápadný podíl příspěvkůvědomě naráží na skutečnost, ženám (nám všem, tedy i/nejen nepoučenýmstudentům) literatura přetéká do života.Smím-li si vypůjčit slova vůbec nejlepšíhozastoupeného stylisty Stanislava Komárka,vyřčená původně na adresu klasické etologie,je kniha ve svém žánru „úspěšným pokusemo skloubení vědeckosti a bezprostředního zájmuo živé“. Petr A. Bílek tak například v úvodní,teoreticky nejúplnější studii (převzaté zespřízněné knihy Cosmogonia, kterou lonivypravil společně s Vladimírem Papouškem)potěší zmínkami o tom, co čtenáři nejspíš velíselský rozum, ba dokonce že při čtení běžnězakoušíme něco jako mentální obrazy, poslepovanéz předchozí životní zkušenosti (veTvaru č. 16/2012 byla kniha recenzována MartinemCharvátem – pozn. red.). Petr Komendačrtá fenomenologicky laděnou vizi tvůrčíhopsaní jako procesu nanejvýš tělesnéhoa ukotveného ve chvilkové autorově situaci,v tom nejprostším smyslu slova. Záslužně setak pouští do palčivých témat vědomí (Nakolikjsem si jako autor či čtenář běžně vědomasvých intelektuálních pochodů? Minimálně.)a prožitku (Nakolik jako autor nebo čtenářfyzicky prožívám rytmický tok tvorby nebočtení? Někdy až na dřeň.). Ta jsou z myšlenío literatuře běžně vyloučena. Škoda že přitom zůstává jen u črty, protože Komendovamyšlenka by se dala plodně zpřesnit v řadukonkrétních, a třeba i ověřitelných, hypotéz.Jakkoli se tělesná zkušenost špatně sděluje,její vnější, fyziologické projevy lze dnes celkempřesně zachytit a somatickou uvědomělostlze v lidech jednoduše pěstovat (k čemužshodou okolností nabádají někteří přednížáci Richarda Rortyho).Literárnímu psaní jako dynamickémua situovanému dění se ve svém příspěvkučástečně věnuje i Jakub Češka. Přestože čtenářepředem zastrašuje výroky typu „Hrabalovyprózy odmítám pojednávat jako echoskutečnosti, nýbrž se na ně hodlám zaměřit jakona soustavnou inscenaci symbolického (literárního)kódu“, poutavě pojednává mj. o tom, jakBohumil Hrabal, ten skutečný z masa a kostí,ochotně přepisoval své práce z těkavýchpopudů okolí (od hospodských kamarádůpo Ústřední publikační správu). Konečněještě třeba Veronika Ambros nás v přehledovémčlánku o různých podobách Golemapřivádí zpátky k již zmiňovanému problémupravdivosti a ověřitelnosti faktu v literatuře,respektive k závěru, že se jedná o pseudoproblém.Ambros nepřímo připomíná, že psychologickánaléhavost postavy Golema nenínikterak oslabena tím, že Golema „původního“nikdy nikdo neviděl. Vděčíme za toopět lidské představivosti, imaginaci.Kromě dvou shora jmenovaných významůslova reprezentace se ve sborníku místymluví ještě o třetím způsobu užití, jak hoznáme kupříkladu ze spojení „národní fotbalováreprezentace“. Takové rozuměníslovu reprezentace má dvojí rozměr. Vnukájednak představu, že někdo (fotbalový tým)věrně zastupuje někoho jiného (desítkumilionů českých občanů). Druhak v mírnémnesouladu s touto představou naznačuje,že onen někdo byl vybrán na základěsvých výjimečných, nikoliv tedy zastupitelných,kvalit. Jak bylo řečeno úvodem,není mi v tuto chvíli zřejmé, zda sborníkreprezentuje současnou českou literárníteorii a obecněji vědu spíše po první, nebopo druhé významové ose. Předpokládám,ovšem je to jenom dohad, že po té druhé.Anežka Kuzmičovátvar 18/12/21