10 Režisér Tomáš Mašín režíruje trojici hrdinů, které se podařilo utéct před 70 lety do Západního Berlína /zleva/: Adam Ernest, Oskar Hes a Jan Nedbal titulcích. Ta jediná má právo soudit, jestli jste mluvili pravdu. Režisér Tomáš Mašín v jednom z rozhovorů řekl k natáčení – „Stále bláto, pláštěnky a divná, nehostinná místa.“ K tomu témata strachu, odvahy, násilí, zabíjení… Jak psaní takového scénáře hýbe s vaším vlastním vnitřním světem? Scenáristika je z velké části řemeslná profese. Emoční stránka je její nedílnou součástí. Jako herec se po představení stává obvykle zase člověkem s vlastní identitou, scenárista s počítačem vypíná i příběh v hlavě. Nebo se o to alespoň snaží. Kdyby se tohle nenaučil, myslím, že by se do roka zbláznil. Konzultoval jste některé části s režisérem Tomášem Mašínem, který je prý jejich vzdáleným příbuzným? Měli jsme knihu, máme protagonistu, historické poradce, ovládáme internet a roky jsme o tom žvanili stále dokola. Co pro vás při psaní scénáře bylo nejtěžší? Oříšek byl, jak se vypořádat s ohromnou dávkou epického vyprávění a zároveň jak skloubit tři rozdílné žánry do jednoho. Potřebovali jsme psychologické drama rodiny, detektivní linku utahující se smyčky kolem skupiny a pak to celé propojit s velkou plochou samotného útěku. Opravdu hodinářská práce kolik čeho, aby vyprávění neztratilo rytmus, tempo a napětí. V jejich kauze jsou navíc prameny celkem bohaté a mezi nejtěžší rozhodnutí patřila ta, co se nám už do filmu prostě nevejde. Fungují vám při psaní scénářů nějaké rituály? Píšu doma v relativním tichu, za dveřmi, které musím nejednou zamknout před dětmi. Psaní je jistá forma koncentrace, vytržení, které se někdy dostaví, jindy váhá anebo se prostě nekoná. A pak je zle. Než si sednu ke klávesnici, pokouším se vyčistit hlavu od všech hrozících problémů, pošty, sítí, telefonátů a povinností, které by mě mohly zdržovat. Bohužel to někdy zabere tolik času, že už nezbyde čas na samotné psaní. Uvědomil jste si při psaní scénáře něco, co vás do té doby v tématu bratrů Mašínů nenapadlo? Myslím, že každý, kdo o to téma zavadí, je konfrontován s otázkou vlastní odvahy. Nebo zbabělosti. Jak by se zachoval, jak je připravený případně bránit své blízké nebo dokonce ideály. Ukrajina dnes světu ukazuje, jak je odvaha mocná v boji s nepřítelem mnohonásobně silnějším. Bylo zajímavé, jak se v totalitním Československu rozdělili ti nejodvážnější na umírněnou intelektuální část a na menší radikální. A jak se tyhle dvě skupiny paradoxně nesnáší a obviňují, ač tresty za jejich činnost byly podobné. Taky jsem si uvědomil, že mám mnohem blíž k té havlovské snaze zlo napravit a polepšit než k potrestání a vyhubení. Bohužel realita současného světa dává za pravdu druhé skupině, která chtěla zlo trestat silou, nekompromisně, protože se zlem se dá jednat jen stejnými prostředky. Sám sebe jsem tedy během psaní usvědčil z toho, že jsem takový ten hrdina do míru, co by ve skutečném boji asi těžko uspěl. Film bude mít premiéru 26. října, sedmdesát let od jejich útěku do Západního Berlína. Proč na něj mají diváci přijít? Protože stál tvůrce skoro tolik sil, kolik vydali kluci na svém útěku na Západ. Protože je dobré si v hlavě jednou za čas položit otázky, kým bych v jiné době byl a tedy, kým vlastně jsem nyní. A snad i proto, že jsme udělali film, za který se nemusíme stydět.
Jan Nedbal Oskar Hes PHOTO RADKA LEITMERITZ DESIGN TOMÁŠ MACHEK [SIDE2] Největší příběh studené války v kinech od 26. října