KNIHKUPEC 24

24
UKÁZKA
13!
Jeden den s igelitkou
13! (čti „třináct faktoriál“) je sbírka povídek Pavla Tomeše,
která vychází ve Velkém knižním čtvrtku 19. října.
OTOČ, 399 Kč, vychází 19. října
Narvaná tramvaj, veřejně se někam dopravuju. Vzduch
vystoupil už před půl hodinou, vdechuju cizí výdechy
a počítám žlutý vlasy na pleši dědka, kterej neomaleně
smrdí vsedě pode mnou. Má jich tam míň, než kolik
zastávek ještě musím přetrpět na týhle pekelný, poddimenzovaný
lince, kde musím přežít tu děsnou směsici
potu a nepochopitelný neochoty postoupit dál do vozu.
Zastávka Taatá, řve z reproduktoru hlas automatické baby,
dveře se otevřou, nikdo nevystupuje, zato všichni nastupují,
ostrůvek je plnej lidí, kteří tady ztroskotali uprostřed
velkoměsta, někdo mě na někoho přimáčkne. Tiše heknu.
Skrz zaprasený okno ještě vidím, že mezi autama kličkuje
mamina s kočárem, a nevypadá to dobře, vypadá
to totiž, že to ještě stihne, a taky že jo, zarazí nás všechny
do tramvaje tím svým malým obrněným tankem, těsně
za ní se to zavře, málem jí to ucvakne zadek. Hodí to se
mnou přímo pod reproduktor, který pohotově zdemoluje
můj ušní bubínek hlášením, že příští zastávka Tamtaatamtá.
A děcko v kočáru už řve, přitom má tady, hergot,
nejvíc místa, ale stejně řve, a najednou v průhledu mezi
zpocenýma hlavama a krkama zahlídnu… překrásnou
holku. Úplný zjevení. Něco zoufale hledá na zemi. „Pocem,
pocem,“ říká potichu, ale není to asi na mě, ale i kdyby bylo,
nemůžu se ani hnout, nemohl bych za ní jít, ale to už mám
jiný starosti, ta urputná mamina se mi ten kočár snaží
zaparkovat na noze. „S doVOLEním,“ řekne uraženě.
Tramvaj sebou trhne a všichni sebou trhnou a tramvaj
jede, ale dlouho jí to nevydrží, začne zběsile cinkat a brzdí.
Lidské domino se dává do pohybu a lidi na sebe padají, ať
žije městská hromadná, ztrácím rovnováhu, musím přešlápnout,
zvedám nohu a hledám pro ni nové, lepší místo.
Ale nemám zrovna šťastnou nohu, hned vím, že je něco
špatně, do něčeho měkkýho a teplýho se mi nevratně
zaboří bota. Cítím, že to něco má křehkou konstrukci, která
se botě rychle poddává. Něco příšerně zavřeští a něco
neodvolatelně křupne.
Stojím na zastávce a přímo přede mnou stojí ta překrásná
holka. Vlastně ani nedokážu popsat, co je na ní tak
překrásnýho. Když se zaměřím na nějakej detail, vypadá
úplně obyčejně, ale celek něčím neodolatelným převyšuje
souhrn částí. Má dlouhý hnědý vlasy, velký hnědý oči,
možná až moc velký, trochu jako E.T. mimozemšťan, ale jen
trochu, vykulený a přepnutý na nekonečno, tomu pohledu
raději uhnu. Úžasnou hlavu má připojenou ladným krkem
k neopotřebovanýmu tělu, přiměřeně oblečenýmu, abych
viděl, že má pěknou prdel, kozy tak akorát, a na tu průměrnou
výšku docela dlouhý nohy, což musí být výsledkem
nějakýho optickýho klamu způsobenýho chytrým oblíkáním.
Má i ruce. V jedný z nich drží vodítko, na jehož konci je
problém.
„To snad není pravda. Vy jste mi rozšlápl psa,“ řekne.
Udělá dřep a začne ho ohledávat. Má sukni s komplikovaným
vzorem, která povyjede, sleduju kolena, hladký
a opálený, v jejich stínu malá nehybná mrtvolka.
„Se strašně omlouvám, promiňte… omlouvám se, promiňte,“
omlouvám se.
Je mi hrozně, ještě nikdy jsem nerozšlápl psa.
Lidi na nás čumí, hlavně na psa. Je to taková ta zmutovaná
čivaví rasa zkřížená s krysou. Uprostřed je divně zpláclej,
krvavou tlamu má otevřenou a oči vyvalený. Něco z něj
teče. Cítím, že na ponožce mám z toho něčeho taky něco.
Zvedá se mi žaludek.
„Omlouvám se…“
„To snad není pravda…“
„Omlouvám se…“
„To snad není pravda…“
Jsou situace, ve kterých dialogy váznou.
A pak plácnu tu největší kravinu.
„Podívejte… mě to strašně mrzí… já to… samozřejmě…
zaplatím.“
Narovná se. Podívá se na mě. Těma velkýma vykulenýma
očima, který mají na krajíčku. Teď mě tím vodítkem
uškrtí.
„Copak já doprčic vím, kolik takovej pes stojí?“ řekne.
Nebrečí.
Ani na mě neřve.
Nevolá na mě policajty ani fotříka.
Prostě jen řekne tohle.
Připadá mi, že její reakce nejsou úplně normální na to,
že jsem jí právě prošlápl psa. Je v šoku, to je jasný.
Pak se zeptá: „Co s ním teď mám jako dělat?“
Zamyslím se.
„Chtělo by to igelitku,“ řeknu nakonec.