osvobodí

svědectví
Ježíš
zvítězil
Byla to výjimečná duchovní cvičení. Nezapomenu na ně do
konce života. Právě jsme končili týdenní setkání s chlapci. Chtěl
jsem, aby naše závěrečné rozjímání každému z nich pomohlo
zbavit se nějakého hříchu, proto jsem jim předtím během
túry po horách řekl: „Vezměte si, chlapci, každý jeden kámen.
Bude symbolem toho, co vás od Ježíše vzdaluje, toho, co vám
překáží lépe ho poznat. Dnes večer ho položíte v kapli během
našeho posledního modlitebního setkání, a tak možná navždy
přemůžete jeden ze svých hříchů…“
foto: archiv MS!
Bylo pozdě večer před slavností Zjevení
Páně. Modlil jsem se s nimi před Pánem
Ježíšem v nejsvětější svátosti. Dvacet chlapců,
všichni středoškoláci, mnozí z nich
měli za čtyři měsíce maturovat. „Jakým
směrem se bude ubírat jejich život? Ježíši,
ať jsou pod tvojí ochranou. Duchu Svatý,
veď jejich život a přicházej k nim v darech
poznání, rozumu, rady, síly.“ Takto jsem
se za ně modlil. Ticho modlitebního soustřední
najednou přerušil strašný výkřik
foto: archiv MS!
a zvuk kamene, který narazil na stěnu
za oltářem. Zaslechl jsem slova: „Netrefil
jsem, nikdy ho nemůžu trefit!“
Obrátil jsem se. Uviděl jsem Artura
stočeného do klubíčka u stěny, jeho tělo se
třáslo, tvář se mu křivila strašným úšklebkem.
Byl to hrozný pohled. Přistoupil
jsem k němu. Když jsem se nad ním sklonil,
zasyčel mi rovnou do tváře: „Odejdi,
kněžoure, nebo tě zabiju.“
Po těchto slovech přeběhl k oknu.
Pomyslel jsem si, že z něho chce vyskočit,
a pocítil jsem strach, protože kaple se nacházela
ve druhém poschodí. Nejsem exorcista,
ale to už jsem pochopil, kdo použil Arturovo
tělo. „Modlitba, společná modlitba,“
napadlo mě. Zavolal jsem na chlapce:
„Modlete se!“ I oni už pochopili. Spontánně
se chytili za ruce a nahlas, téměř s křikem
jako jeden muž začali: „Otče náš, jenž
jsi na nebesích…“
Chytil jsem Artura a přitiskl jsem ho na
podlahu. Házel sebou, byl velmi silný. Uvědomil
jsem si, že sám ho neudržím. Poprosil
jsem o pomoc. Přišel Jacek, kterého hned
zasáhl útok: „Znám tě, znám tvoje hříchy,
znám tvou minulost, budeš se stydět.“ „To
nesmím dovolit,“ pomyslel jsem si. Reflexivně
jsem Arturovi zakryl ústa, ale jen co
jsem ruku odtáhl, zaslechl jsem spršku nejohavnějších
kleteb, urážky Boha, Ježíše,
Marie, Svatého otce. Rouhavá slova přehlušila
hlasitá modlitba chlapců. Drželi se
za ruce, jen Petr se modlil opodál. Artur
se k němu obrátil a podíval se mu do očí…
Tento pohled odhodil Petra několik metrů
dozadu a ten, velice polekaný, chtěl utéct
z kaple. Jeden chlapec ho zadržel. Teď už
všichni utvořili modlitební kruh.
Z oltáře jsem vzal relikvie sestry Faustyny,
Honoráta Kožmiňského a Františka
z Assisi a přiložil jsem je ke tváři posedlého.
Z Arturových úst zaznělo kvičení, potom
rouhání, smích a uštěpačná otázka zlého
ducha: „To sis teda vymyslel exorcismus. Na
lepší nemáš, co?“
Arturovo tělo se začalo smýkat silněji.
„Dej mi půl hodiny a uvidíš, kolik z nich
při tobě zůstane,“ obrátil se na mě ďábel.
„Kdo jsi, jak se jmenuješ?“ zeptal jsem se.
„Neřeknu.“ „Rozkazuji ti, vyjdi z Artura.“
„Vyjdu, ale vejdu do někoho jiného.“ „Jak
se jmenuješ?“ zopakoval jsem. „Belzebub.“
„Ve jménu Ježíše Krista ti rozkazuji,
Belzebube, vyjdi z Artura.“ „Je nás tu
mnoho,“ odpověděl.
V myšlenkách jsem si shrnul všechno,
co jsem o Arturovi věděl, připomněl jsem
si, s jakými problémy zápasil. Začal jsem je
popořadě vyjmenovávat a přitom jsem je
nazýval zlými duchy. Přikazoval jsem jim,
aby ho opustili, a stále jsem dělal znamení
kříže Svátostí oltářní v monstranci. Trochu
18
• www.milujte.se