osvobodí

Manželství
Boží dar
Ležel jsem v nemocnici po operaci
zad a uvědomil si, že události posledních
týdnů mě přiměly podělit se o své myšlenky
o manželském životě.
Narodil jsem se a vyrůstal jsem ve
vzorné katolické rodině. Byl to typický
rodinný model – matka, otec a dvě děti.
Jako dítě jsem měl všechno, ale když mi
bylo dvanáct, začal jsem cítit, že mi něco
chybí, něco, co jsem zpočátku nedokázal
definovat. Až později jsem si uvědomil,
co to bylo – láska. Chvíli mi trvalo, než
jsem ji našel a dopustil jsem se při tom
foto: archiv MS!
Ježíš nás
ve svátosti
manželství
neopustí,
jestliže ho sami
neodeženeme.
několika mladistvých bláznovství; ale
přesto jsem našel, co jsem hledal. Dnes,
po sedmnácti letech manželství, jsem
šťastným manželem a otcem deseti dětí,
z toho čtyř adoptovaných.
Před měsícem jsem ležel na operačním
sále. „Zvedněte prosím ruku. Pocítíte
slabé bodnutí…“ To byl můj poslední
kontakt se světem před tím, než začala
působit anestetika. Na co jsem myslel?
Bál jsem se? Ani trochu. Spíše mě zaplavil
pocit hluboké radosti a pokoje. Ale kdybych
se neprobudil, nebo spíše kdybych
se probudil „na druhé straně“, byl jsem
na to připravený. Pane, z Tebe jsem vzešel
a k Tobě se jednou vrátím. Jestliže ta
chvíle přišla nyní, závisí jen na Tobě…
Moje první chvíle po nabytí vědomí.
Byl jsem naživu… „Zkuste, prosím,
pohnout nohama…“ Cítil jsem je. Před
operací jsem musel podepsat prohlášení
pro případ „ochrnutí dolních končetin“.
Děkuji Ti, Ježíši, že jsi mě toho ušetřil.
Přišla mě navštívit manželka s nejstarším
synem. Byl jsem se svými milovanými.
Nemohl jsem být šťastnější. Další čtyři
dny stáli celý čas po mém boku. Nevadilo
jim, že každý den za mnou museli cestovat
300 km a že tento týden měly dvě naše
děti první svaté přijímání. Žádný problém.
Střídavě mě navštěvovali.
Po prvním svatém přijímání Magdy
a Martiny nechala manželka všech deset
dětí u prarodičů a ubytovala se v hotelu
nedaleko nemocnice. Úžasní lidé – prarodiče!
Do mého návratu se stali matkou
a otcem našich dětí. Nebydleli sice
s námi, ale docházeli za dětmi, aby umožnili
mé ženě starat se o mě po operaci.
Den co den seděla u mé postele, držela mě
za ruku a prokazovala svou velkou lásku
mně, svému manželovi. Účinek byl ohromující:
„Rána zhojená bez problémů“
– zaznamenal lékař do mého propouštěcího
formuláře.
Co jsem právě popsal, je jen epizoda
z dvacetiletého příběhu lásky (tři roky
jsme byli zasnoubeni). Pokud jde o mě,
naše láska „není z tohoto světa“. Moje žena
je Boží dar. Naše Panno Maria Fatimská!
Před tvou sochou v katedrále jsem tě prosil,
abys mi našla ženu, kterou budu milovat.
Vyslyšela jsi mou modlitbu! Nemohla
jsi mi najít lepší ženu.
Ne, manželství není zanikající instituce!
Mohl Bůh udělat chybu, když stvořil
muže a ženu? Když jim řekl, aby zanechali
své rodiče a stali se jedním tělem,
viděl vůbec toto tělo rozdělené, povolil
rozvod? Nikdy, ani na chvíli.
1/2007 • 37