osvobodí

svědectví
Na správné cestě
s Humanae Vitae
„Ukázněnost přináší rodinnému životu plody radosti a míru
a uskutečňuje řešení jiných problémů: podporuje pozornost
k druhému manželu, pomáhá manželům ovládat egoismus, který je
nepřítelem pravé lásky, a prohlubuje jejich smysl pro odpovědnost.
Tím získávají rodiče schopnost hlubšího a účinnějšího vlivu při
výchově dětí. Děti malé i dospívající vyrůstají pak v prostředí
správného oceňování lidských hodnot a klidně a harmonicky se
rozvíjejí jejich duchovní a citové vlastnosti.“ (Humanae Vitae,
encyklika o správném způsobu regulování porodnosti, 21)
Roku 1972, jen dva týdny po narození
druhé dcery, jsme se s manželkou
rozhodli, že se dám sterilizovat, abychom
už neměli další děti. Nebylo to nic
překvapujícího, když vezmeme v úvahu
náš mladý věk (když jsme se roku 1969
brali, byli jsme sotva dvacetiletí vysokoškoláci),
bludné svědomí, nejistou ekonomickou
situaci, obavy z tzv. „populační
exploze“, nejednoznačný směr,
kterým se ubírala jistá část církve.
Následky našeho rozhodnutí jsme
nepocítili hned. Při takových věcech
je to běžné. Ale když se zpětně ohlédnu
na těch sedmnáct let mezi narozením
druhé dcery a prvního syna po obnovení
mé plodnosti, místo toho, aby nás
naše rozhodnutí zbavilo strachu, úzkosti
a finančních starostí, přineslo nám
krutou úrodu pochybností, duchovního
zmatku, viny, neshod a nefunkčnosti
naší rodiny. V případě mé ženy to byl
silný pocit ztráty ženství. Kvůli tomu
jsme se nemohli stoprocentně věnovat
výchově našich dvou dcer, hlavně
v otázkách víry.
Kéž bych mohl říct, že rozhodnutí
z roku 1987 obnovit plodnost jsme
uvážili lépe než rozhodnutí o sterilizaci.
Ale nebylo tomu tak. V tomto případě
je to zásluha našeho milujícího Otce
a jeho milosrdenství. I když nám pomáhal,
naše cesta byla plná chyb, nerozhodnosti
a zoufalého vyhýbání se (dvakrát
po narození našeho prvního syna jsem
si dohodl a zrušil termín druhé sterilizace!).
Tehdy bylo naší největší pohnutkou
utišit si svědomí – přinejmenším je
to důkaz, že nebylo úplně otupené a svátostné
milosti našeho manželství stále
působily, i když jsme jim do cesty stavěli
překážky. Tehdy jsme chtěli zakrýt to,
o čem jsme intuitivně tušili, že narušuje
svátost manželství. Vzhledem k délce
mé sterilizace jsme měli jen malou
naději na početí dalších dětí, i když jsme
dlouho snili, že jich budeme mít víc.
Když jsme Bohu začali jen trochu
věřit a přijali opravdu jen málo milosti,
kterou nás obdařil, dal nám náš milující
Otec, kterého nikdo nepředčí ve štědrosti,
mnoho dalších milostí. Ve věku
čtyřicet dva a čtyřicet pět let k velké
radosti našich dcer moje žena počala
a porodila další dva zdravé syny. V tomto
období (začátkem devadesátých let)
jsme postupně s úžasem objevili a nakonec
pochopili a ocenili bohatství učení
církve, především v otázkách manželství
a rodinné morálky. Jako marnotratní
synové jsme se vrátili domů.
Pochybnosti, neshody a pocity viny byly
zahnány – ne hned, protože milost musí
stát na přirozenosti a ta naše byla pokřivena
naším záporným smýšlením. Ale
časem náš život naplnil pocit důvěry,
vnitřního pokoje a shody.
Ježíš hned po zmrtvýchvstání dal Petrovi
možnost napravit tři zapření; i nám
Bůh dal tři možnosti říct životu ano.
Našim chlapcům je teď třináct, jedenáct
a sedm roků. Přinášejí neutuchající
1/2007 • 33
foto: archiv MS!