osvobodí

svědectví
Neustále projevuje
svoji milost a milosrdenství
Bydlíme v Tacomě na západním
pobřeží Spojených států amerických.
V zimě roku 1989 se náš tehdy devětadvacetiletý
syn Don vydal s kamarády
na lyžování do Národního olympijského
parku. Při lyžování tam omdlel a spadl.
Jeho stav byl tak vážný, že kamarádi
ho museli rychle převézt k lékaři. Diagnóza
byla šokující. Doktor Lee, onkolog,
nám řekl, že je to zhoubný nádor a choroba
je v posledním stádiu. Lékaři tvrdili, že
Don nebude žít déle než dva týdny. Přijali
ho do nemocnice v Seattlu. Nejprve se
Don držel. Věřil, že ho zachrání zázrak,
a odmítl se léčit. Nakonec ho museli
lékaři, příbuzní a přátelé přesvědčit, aby
si nechal vyoperovat slinivku břišní.
Pouhé dva dny před Donovou operací
pocítil náš druhý syn Robert hroznou
bolest ve slabinách, a proto ho odvezli
do univerzitní nemocnice v Seattlu.
Doktor Krieger, jiný onkolog, diagnostikoval
další strašné onemocnění: rakovinu
varlat. Museli mu vyoperovat jedno
varle a část lymfatického systému. Don
i Robert podstoupili chemoterapii, vypadaly
jim vlasy. Po dvou týdnech Robertovi
našli zhoubný nádor v pravé části plic.
I tento nádor vyoperovali a následovala
další chemoterapie.
Robertův stav byl víceméně beznadějný.
Ale náš syn nepřestával věřit, že se
uzdraví. Ani můj manžel o tom nepochyboval.
Bezmezně důvěřoval Bohu. Já jsem
však byla úplně zničená.
Přestala jsem věřit v Boží lásku. Nikdy
jsem si nemyslela, že někdo dokáže snést
tolik utrpení. Někdy mě bolest tak trápila,
že jsem si myslela, že ani smrt by mi
nepřinesla žádnou úlevu. Ve svém srdci
jsem byla přesvědčena, že je to Boží trest.
Několik let jsem pod vlivem knih a rozhovorů
s přáteli žila v domnění, že církev
je vůči ženám nepřátelská. Zatrpkla
jsem a přestala jsem chodit do kostela.
Jistým způsobem jsem se odloučila i od
své rodiny. Ale potom, ve chvíli beznadějného
utrpení způsobeného nevyléčitelnými
chorobami mých synů, jsem se
rozhodla, že poprosím svoji rodinu, aby
se se mnou modlila.
foto: archiv MS!
Právě tehdy mi moje sestra poslala
Novénu k Božímu milosrdenství a později
Deníček blahoslavené Marie Faustyny
Kowalské. Celá rodina se začala modlit
za uzdravení našich synů. Nikdy předtím
jsem neslyšela o sestře Faustyně nebo
o Novéně k Božímu milosrdenství. Naše
modlitby byly rychle vyslyšeny. Přemohl
mě pocit duchovního pokoje a důvěry
v nekonečné Boží milosrdenství. Uvědomila
jsem si, jak se Bůh stará o duše. Jako
houba jsem nasávala Boží milosrdenství
a neustále jsem se modlila. V bezvýchodné
situaci jsem svěřila děti, manžela i sebe
Božímu milosrdenství. Poprvé v životě
jsem se úplně oddala do Božích rukou.
Zakrátko se vše obrátilo v dobré. Dona
propustili z nemocnice dřív, než se čekalo.
Po třech týdnech lékařské testy potvrdily,
že zhoubný nádor úplně zmizel. Lékaři
žasli nad tímto zázračným uzdravením.
I Robertovy testy ukázaly, že rakovina
pomalu ustupuje.
Po dalších pěti letech testů lékaři nakonec
potvrdili, že choroba byla v obou případech
vyléčena. Dnes jsou moji synové
úplně zdraví. Oba pracují.
Uplynulo deset let od mého duchovního
uzdravení. Celá moje zatrpklost vůči
církvi zmizela. Duchovně jsem se posilňovala
každodenní účastí na mši svaté,
svatým příjímáním, modlitbou svatého
růžence a korunky k Božímu milosrdenství.
Nikdy nepřestanu být vděčná Bohu
za milost a milosrdenství, kterými nás
neustále zahrnuje. Zahrnuje jimi nejen
moji rodinu, ale i každého, kdo ho s důvěrou
prosí o pomoc.
Josephine Duyunganová, Tacoma USA
foto: archiv MS!
1/2007 • 31