osvobodí

svědectví
foto: archiv MS!
ztichl, proto jsem ho poprosil, aby se mnou
opakoval: Ježíš je můj Pán! Bez přestání
jsem ho žehnal a opakoval: „Arture, řekni:
Ježíš je můj Pán…“
Házel sebou, svíjel se, trhal sebou, ale
bylo vidět, že zlé síly slábnou. Po chvíli tiše,
tichounce zašeptal: „Ježíš je můj Pán…“
Potom už hlasitěji zopakoval: „Ježíš je
můj Pán…“ „Ježíš zvítězil, je dokonáno,
přemohl ďábla, zlomil moc smrti,“ přidali
se chlapci. V srdci jsem pocítil nesmírnou
radost. A vtom Artur zašeptal: „Otče,
je tu ještě jeden.“
Boj v něm se znovu rozpoutal. Najednou
se zahleděl na jeden bod a stručně řekl:
„Je tu Panna Maria.“ Zavolal jsem na chlapce:
„Modleme se všichni k Panně Marii,“
a začal jsem se modlit Zdrávas Maria. Po
několika minutách společné modlitby
Artur trochu ztichl, ale ne natolik, abych
se o něho nemusel bát. Začal jsem usilovně
přemýšlet, co by ho ještě mohlo spoutávat.
Jako by četl v mých myšlenkách, unaveným
hlasem řekl, že nechce, aby ho ten poslední
zlý duch opustil, protože právě on mu dával
všechno poznání. Nedbal jsem na to, přiblížil
jsem monstranci co nejblíže k Arturově
tváři a přikázal jsem tomu duchu, aby
vyšel z jeho těla. „Řekni: Panna Maria je
mou královnou,“ prosil jsem Artura.
Už se nepamatuji, jak dlouho jsem tuto
prosbu opakoval, cítil jsem však, že zasvěcení
Panně Marii vysvobodí Artura z posedlosti.
Když konečně vyslovil tato slova,
zklidnil se a hlasem úplně vyčerpaného člověka
zašeptal: „Konec.“
Zvedli jsme ho a začali jsme se teď
už všichni spolu modlit. Ještě jednou
jsme se zasvětili Ježíši a Marii. Chlapci
se modlili velmi horlivě, někteří z nich
plakali, bylo vidět, že tuto událost velmi
hluboce prožívali.
Navzdory tichu a klidu jsem se nedokázal
úplně soustředit na modlitbu, znepokojoval
mě strach o chlapce. „Kam se poděl ten
zlý duch?“ ptal jsem se sám sebe. Tehdy mi
Duch Svatý vnukl myšlenku, aby se každý
svědek exorcismu dotkl monstrance. Všichni
jsme to tak udělali a vtom v nás zavládla
velká radost, jako by nám spadl kámen ze
srdce. Začali jsme se objímat, plakat radostí,
přáli jsme si vše nejlepší. Naplňovala nás
Boží láska. Tak nás našli členové záchranné
služby, kterou jsme už předtím zavolali.
Když nás spatřili, velmi se podivili –
dvacet chlapců a kněz, chvíli se smějí, chvíli
pláčou, padají si do náručí a srdečně se objímají.
To tedy byl pohled!
Když jsme vycházeli z kaple, zeptal
jsem se Artura, jestli ví, kde je ten,
který ho tak zneužíval. Rukou ukázal na
kameny. Ještě tu noc jsme je vyhodili na
smetiště za hřbitovem.
Tam u smetiště se odehrál symbolický
pohřeb ďábla. Artur, i když unavený
a celý pomlácený, ještě tu noc mezi prvními
přistoupil ke svátosti smíření. Ráno
každého z nás přivítal s radostným úsměvem.
Bohudíky!
Toto všechno mě dlouho znepokojovalo
– jak se to stalo, že zlý duch ovládl Artura?
Když jsem ho vezl domů, rovnou jsem se ho
na to zeptal: „Jak se to stalo?“
A slyšel jsem, jak už dávno uvěřil, že
ho Bůh přestal milovat a opustil ho. Když
byl jednou večer sám v pokoji, byl si jistý,
že někdo je u něho, někdo, kdo ho už delší
foto: archiv MS!
dobu doprovází. Právě tehdy přijal rozhodnutí,
které mělo tak tragické následky: složil
kříž, který nosil na prsou, a oddal se zlému
duchu, aby ho vedl životem a aby byl jeho
jediným pánem.
Až do této události jsem se nikdy nezamýšlel
nad tímto problémem, ale teď vím,
že čím víc se lidé vzdalují od Boha, tím
častější jsou případy posedlosti. Pokud
lidé odmítají Boží lásku, sami se otvírají
působení zlých sil. Jistý polský exorcista
řekl: „Setkal jsem se s tolika případy
posedlosti, že bych s nimi nebyl hotov,
ani kdybych se jim věnoval celých dvacet
čtyři hodin každý den v roce.“
Artura jsem poznal před nějakým
časem. Byl „duší společnosti“: spolužáci
a spolužačky ho obdivovali, žasli nad
jeho famózní pamětí a zvláštní schopností
poznat lidi. Celé hodiny mohl radit a ukazovat
možná řešení těžkých problémů.
Odkud to všechno měl? Dnes už vím, že od
zlého ducha. Tak by nám možná za pár roků
vyrostl další věštec či bioenergoterapeut.
Artur po návratu domů navštívil psychiatra
i psychologa, kteří nezjistili žádné
anomálie a poslali ho k exorcistovi.
Zlý duch během exorcismu rozprávěl
s knězem latinsky a hebrejsky. Artur po
několika setkáních s exorcistou bude úplně
svobodným člověkem.
Po tom všem, co se stalo, Artur řekl:
„Nepůjdu spát do svého pokoje, protože je
tam na stěně nakreslený pentagram…“
Teď už vím, že ďábel si přivlastňuje
i místa a předměty používané při hříchu,
protože hříchem mu byly zasvěceny, podobně
jako jsou požehnáním zasvěcena místa
a věci Bohu. Místa, kde žijeme, je třeba
často zasvěcovat Bohu. Kolik moudrosti je
v tradici církve, která doporučuje, abychom
aspoň jednou do roka žehnali svoje příbytky.
Kdysi jsem nechápal svoji tetu, která se
na svátek Obětování Páně vracela domů ze
mše svaté a plamenem zapálené hromničky
dělala znamení kříže na dveřích. Dnes
už vím, proč značíme dveře požehnanou
křídou a proč nad ně věšíme kříž. Není
dobré zapomínat, že kříže a obrázky svatých
jsou především ochranou před působením
zlých duchů. Je škoda, že se z našich
příbytků vytrácejí kropenky a uctívání
relikvií se pokládá za pověru.
Pokud to všechno opět přijmeme jako
dar, který jsme dostali na ochranu, pochopíme,
jak hluboce Bůh pokořil ďábla, když
ho přinutil poslouchat rozkazy lidí, kteří
konají v Ježíšově jménu.
P. Marek Jarzbek S.Chr.
1/2007 • 19