CHRONICKÁ MYELOIDNÍ LEUKEMIE - European Leukemia Net

8. JAK LÉČÍME CHRONICKOU MYELOIDNÍ LEUKEMII?
Kromě určité hloubky léčebné odpovědi na úrovni hematologické, cytogenetické
a molekulární je podle současných mezinárodních doporučení požadováno její
dosažení v jistém časovém horizontu, např. CCgR by mělo optimálně být dosaženo
do 1 roku od startu terapie imatinibem, nejpozději však do roku a půl. Případné
nedosažení požadované léčebné odpovědi či její ztráta představují selhání terapie
a léčebné úsilí by mělo být zacíleno na nápravu tohoto stavu (zintenzivnění léčby
či její změna). Léčebným doporučením bude věnována pozornost v kapitole 8.8.
Nejprve však krátce nahlédněme do historie léčby CML.
8.2. Pohled do historie léčby chronické myeloidní leukemie
První popis chronické myeloidní leukemie je datován do roku 1845, kdy bylo toto
onemocnění nezávisle na sobě popsáno dvěma patology, Johnem Hughsem Bennettem
z Edinburghu jako případ pacienta se zvětšenými játry a slezinou a s patologickou krví,
a jen o několik týdnů později pak zachytil a popsal podobný případ Rudolf Virchow
v Berlíně. Třebaže jisté prvenství z hlediska chronologie náleží J. Bennettovi, slovo
„leukemie“ bylo poprvé užito právě Virchowem, který též na rozdíl od Bennetta popsaný
případ považoval za příklad nádorového onemocnění.
Zprvu nebyla leukémie léčena vůbec a pacienti přežívali v průměru 32 měsíců od
prvních příznaků choroby (Obr. 9). V roce 1865 se podařilo poprvé u nemocného snížit
počet leukocytů přípravkem obsahujícím arzen. Tento po staletí známý a užívaný jed se
v medicínském užití začal objevovat od 15. století. V r. 1786 vyvinul dr. Thomas Fowler
přípravek obsahující arzenik zvaný Fowlerův roztok. Zajímavostí je, že v roce 1882
publikoval v prestižním medicínském časopise Lancet svůj úspěch s léčbou arzenikem
u pacientů s pravděpodobnou CML sir A.C. Doyle, autor detektivních příběhů
o Sherlocku Holmesovi. Arzenik se používá i v současnosti, a to v léčbě některých jiných
typů leukemií. Počátkem 20. století byla zavedena do léčby CML radioterapie nebo-li
léčba ionizujícím zářením. Ozáření sleziny přineslo částečnou úlevu od potíží, které její
zvětšení provázelo, prodloužení života však dosaženo nebylo. V roce 1953 bylo ozáření
sleziny nahrazeno tabletovým cytostatikem, busulfanem (fi remní název Myleran,
Mylecytan), který přinesl úlevu od obtíží i prodloužení života na 35–47 měsíců.
Popularitu busulfanu narušovalo podezření, že sám může svým působením přispívat
k progresi do pokročilé fáze choroby, a též závažné nežádoucí účinky, jakými byly útlum
kostní dřeně, poruchy funkce trávicího ústrojí a plicní toxicita. O několik let později byl
busulfan nahrazen lépe snášenou hydroxyureou, která se v některých indikacích používá
dodnes (viz dále). Hydroxyurea (Litalir) prodloužila přežití pacientů na 48–69 měsíců.
37