1. Pokročilá Parkinsonova nemoc - mediforum

32 Parkinsonova nemoc: doporučené postupy diagnostiky a léčby
Operace a volba cíle
Při DBS neurochirurg do vybraných cílů v hlubokých mozkových
strukturách stereotakticky zavádí stimulační elektrodu, přivádějící
ze stimulátoru nízkovoltážní kmity o frekvenci nad 100 Hz. Během
zavádění elektrod se vykonává perioperační elektrofyziologický
monitoring a ve spolupráci s pacientem (perioperační testování
efektu stimulace) se hledá nejpřesnější lokalizace pro stimulační
elektrodu. Po zavedení stimulačních elektrod je do podkoží, zpravidla
v subklavikulární oblasti, voperován stimulátor, který je spojen
s elektrodou kabelem vedeným podkožním tunelem.
Hlavními cílovými oblastmi DBS jsou ventrální intermediární
jádra thalamu (VIM) pro ovlivnění třesu a především subtalamické
jádro (STN) pro ovlivnění příznaků PN. Další strukturou, která je
častým cílem DBS u pacientů s PN, je globus pallidum internus
(GPi).
V současnosti neexistuje dostatek údajů přímo srovnávajících
výsledky implantace DBS do GPi a do STN. Většina pracovišť
preferuje u pacientů s PN implantaci do STN kvůli výraznější
úpravě motorických příznaků a možnosti snížení dávek antiparkinsonské
medikace. Stimulace STN je výhodnější i pokud jde
o parametry stimulace a nižší energetickou náročnost, která je při
nemožnosti transkutánního dobití baterie významnou veličinou.
Nevýhodou stimulace STN je nutnost častých pooperačních úprav
parametrů stimulace a složitější definitivní nastavení úrovně medikace.
Morbidita se v zahraničních centrech pohybuje kolem 2 %, mortalita
při operačním výkonu kolem 0,5–1 %, proto platí obecné indikace
a kontraindikace chirurgického výkonu.
Po provedení implantace elektrod je ve druhé fázi operace (obvykle
po několika dnech od implantace elktrod) vložen do subklavikulární
oblasti neurostimulátor, který je spojen kabely vedenými
subkutánně s hlubokými elektrodami. Baterii neurostimulátoru je
nutno po přibližně 3–7 letech (v závislosti na parametrech stimulace)
vyměnit.