plný text publikace - Pedagogická fakulta MU

48
vých vědních disciplín, které obhospodařovaly určité specializované oblasti
lidského vědění. Jak se pokusíme naznačit dále, veškeré tyto proměny se
promítaly do obsahu školního vzdělávání.
2. Pragmatické pojetí kurikula v USA
Zkraje 20. století ve Spojených státech amerických převládalo utilitaristické
pojetí vzdělávacího obsahu, které se zaměřovalo na praktická témata
(Posner 1995). Svoji úlohu zde sehrával pragmatismus jako filozofické východisko
školního kurikula. Vazba mezi školní výukou a vědními disciplínami
pěstovanými na univerzitách byla tehdy málo zřetelná. Postupně se však začala
zvýrazňovat, mimo jiné také přispěním tzv. Komise desíti (1892), která sestávala
z deseti uznávaných odborníků, jejichž úkolem bylo stanovit optimální
rozsah učiva a jeho časovou dotaci ve školním kurikulu. Dále potom v 50. letech
20. století, kdy se v tvorbě kurikula více angažují univerzitní profesoři
z jednotlivých vědních oborů, kteří jsou nespokojeni s učebními výsledky
žáků, zejména v matematice a přírodovědných předmětech. Výuka ve vyučovacích
předmětech se tak začínala více propojovat s jejich mateřskými disciplínami
na univerzitě. Za fyziku, chemii, geografii a později i za společenskovědní
předměty vznikají kurikula, která jsou obsahově odvozena ze systematiky
a logiky vědních disciplín (srov. Posner 1995, s. 273 – 277). Princip vědeckosti
ve výuce má své kořeny patrně právě v tomto období, kdy se prosazuje
názor, že vyučovací předměty ve škole je třeba koncipovat jako předstupeň
vědních disciplín. Žáci jsou chápani jako budoucí adepti vědy a škola a učitelé
jako její zprostředkovatelé. Toto úsilí je podpořeno také tzv. „šokem ze Sputnika“,
který je vyvolán tím, že se Sovětům daří v roce 1957 vypustit do kosmu
oběžnou družici. Američané reagují mimo jiné také zvýšením výdajů do
vzdělávání a větší podporou matematiky a přírodovědného vzdělávání.
Není bez zajímavosti, že v této době začínají sílit hlasy, které poukazují na
to, že lidské vědění je již tak obsáhlé, že pro účely školního vzdělávání je nezbytné
zaměřit se na výběr tzv. jádra učiva (core curriculum). Díky překladu
do češtiny jsou u nás dobře známé výklady J. S. Brunera (1965) o vnitřní
struktuře obsahu (tématu), která zahrnuje fakta, pojmy a zobecnění. V teoretické
rovině se vychází z prací J. J. Schwaba (1964) o struktuře vědní disciplíny,
které přinášejí další důsledky pro tvorbu kurikula. J. J. Schwab rozlišuje
mezi substantivní a syntaktickou strukturou vědní disciplíny. Zatímco substantivní
struktura zahrnuje koncepty, které utvářejí její obsahovou náplň, syntaktická
struktura se týká cest zkoumání, které směřují od dat přes jejich interpretaci
až po konkluzi.
O dvě desítiletí později kritizuje L. S. Shulman (1986, 1987) pedagogický
výzkum za to, že dostatečně nebere v úvahu kategorii obsahu vyučování a