Edukační potenciál muzea - Katedra výtvarné výchovy PdF UP

Muzeum 17
Jde o jeden z řady společenských mechanismů, pomocí kterých je zajištěno
předávání podstatných složek kulturní tradice – existuje vedle přímého,
transpersonálního předávání, které může mít sice silnější účinek, avšak zároveň
je v „každé generaci ohroženo nedbalostí předávajících, jejich neschopností
a omezeností – stejně jako omezeností či lhostejností příjemců“ (Sokol, 2008,
s. 129).
Zachování kulturní kontinuity a tradice, jež stojí v samém základu muzeí,
často bývá v tvořivém, obohacujícím rozporu s novátorskými tvůrčími
snahami, jež boří či odmítnou to, co bylo vybudováno generací rodičů, nebo
naopak objeví to, co tito rodiče odmítali (Sokol, 2008). Právě kvůli permanentní
lidské snaze měnit své prostředí, vytvářet něco nového a přitom buď
zavrhovat to staré, nebo naopak na ně tvůrčím způsobem navazovat, jsou
paměťové instituce, mezi něž náležejí muzea spolu s knihovnami a archivy,
tak důležité. Hmotné artefakty, jejich soubory a uchovávající instituce jsou
nástroji umožňujícími, „aby nějaké lidské dílo třeba po letech zase ožilo, vzbudilo
zájem a vrátilo se mezi lidi“ (Sokol, 2008, s. 142).
Pro člověka nepřestane být zachování kulturní kontinuity nutností. Snad
smíme její důležitost dokreslit – po vzoru italských futuristů – velmi radikálním
příměrem: v ruském městě bylo nalezeno dítě, které od narození vychovávala
smečka psů. Dítě, izolované od lidské společnosti a kultury, se nemohlo
stát kulturní bytostí, v pravém slova smyslu člověkem: bylo zvířetem, chovalo
se jako pes, štěkalo, vrčelo, skákalo, ohlodávalo kosti. Zboříme-li podle rady
futuristů muzea, knihovny a akademie všeho druhu, tedy institucionalizované
způsoby předávání kultury, svého druhu „pojistky“ proti přirozenému
lidskému zapomínání, budeme nuceni na své cestě za poznáním začínat stále
znovu.
Lidská společenství proto nepřestanou hledat možnosti, jak své poznání
a kulturu předávat a fixovat, proto si Evropa a Amerika nepřestane hýčkat
svá muzea, proto se také muzejnictví z Evropy a USA postupně přenáší
i do zemí Asie a Afriky. Každé lidské společenství určitého regionu či země
muzea právem považuje za obraz a výkladní skříň své kultury a jsou pro ně
také účinnou možností, jak prezentovat sobě i ostatním své kulturní bohatství.
Využití muzea pro potěchu, zábavu, studium, poučení a vzdělávání z něj
činí nenahraditelnou součást systému kulturních a vzdělávacích institucí.
Muzea, specifická kulturní zařízení, spravují ohromné sbírkové fondy nevyčíslitelné
hodnoty, do jejichž ochrany a všemožné péče o ně je společnost