Edukační potenciál muzea - Katedra výtvarné výchovy PdF UP

Muzeum 49
jako primitivní, podřadné, iracionální, technologicky nevyspělé a nevzdělané
(Orišková, 2006). Při kritickém hodnocení role muzeí je však třeba uvědomit
si dobový kontext, totiž že informace o jiných kulturách přicházely do Evropy
jen pozvolna a dlouho byly velmi sporé a pokřivené. Vědomosti o vzdálených
ná rodech získávali vzdělaní Evropané v 17. a 18. století z nemnoha knih,
po pisujících fungování daných kultur a jejich typické znaky s malou spolehlivostí
a pomocí hrubě zjednodušujících stereotypů. Peter Burke, autor knihy
Společnost a vědění (2009), uvádí řadu těchto dobových klišé o otrocích,
despotech, barbarech a kanibalech. 12
Proud nových informací o nezápadních kulturách a zvyšující se množství
předmětů, přivážených z cest do Asie či Nového světa, dává P. Burke (2009)
do přímé souvislosti s rozmachem muzeí. Jejich rozvoj v 18. a 19. sto letí
vní má nejen jako ukazatel „sílící zvídavosti“ Evropanů, ale také jako „pokus
zvládnout krizi vědění “, vyvolanou proudem nových, tehdy kuriózních objektů,
jako byly egyptské mumie, aligátoři, pásovci, čelenky, čínský porcelán
a další, vzpírající se zařazení do tradičních kategorií uplatňovaných v tehdejších
evropských sbírkách (tamtéž, s. 126).
Muzea, v souladu s dobovými poznatky a teoriemi vědních oborů, zde
etnologie, resp. antropologie, prezentovala lidské rasy či národy v hierarchickém
systému, na jehož vrcholu, jako výsledek vývoje, stojí bílý muž. Ilustrovat
tento dobový přístup lze např. na díle anglického etnologa J. C. Pritcharda
(1786–1848), který se domníval, že současné lidstvo pochází z Noemova rodu,
jehož příslušníci se po potopě světa rozptýlili do celého světa, kde se pod
vlivem přírodních podmínek vyvíjeli do podoby různých ras. Část populace
(ovšemže evropská) se přitom progresivně vyvíjela, jiná část degenerovala
(Soukup, 2011). Prakticky po celé 19. století byli antropologové přesvědčeni,
že právě evropská civilizace stojí na vrcholu vývoje celého lidstva, „a proto
má také právo prakticky ovlivňovat osudy ,divošských‘ a ,barbarských‘ kultur“
(Soukup, 2011, s. 209).
12
Evropané například disponovali „informacemi“ o tom, že Osmanské říši vládne sultán,
vraždící po svém nástupu na trůn své bratry a oddávající se slastem v harému, nebo že
Indové, uctívající obludná božská vtělení, nevědí, k čemu slouží chléb, odmítají cudnost
a vyměňují si navzájem své ženy. V Číně vládne coby pouhá loutka císař, jeho poddaní
nejsou bojovným národem a v celé Číně je málo žebráků. Japonci mají smysl pro čest,
zálibu v pití vody smíchané se vzácným práškem s názvem ča a v jejich zemi je mnoho
zlata – ještě v 17. století však kartografové váhali, zda je Japonsko ostrov (Burke, 2009).