Edukační potenciál muzea - Katedra výtvarné výchovy PdF UP

Muzeum 45
publikum) radikálně označují muzea za elitářské a ideologické instituce, které
posvěcují existující kulturní a společenské rozdíly mezi lidmi (Bourdieu,
Darbel, 1969). Umělecké předměty v muzeu jsou totiž obdařeny smyslem
a hodnotou pouze pro ty, kteří získali dispozice uměleckými díly „objektivně
vyžadované“. Jak říká na jiném místě P. Bourdieu (2010, s. 378): „Muzea by si
mohla na vývěsní štít vepsat – což ovšem není nutné, protože se to rozumí samo
sebou –, aby sem nevstupoval nikdo, kdo není milovníkem umění.“ A kdo je
milovník umění? Člověk, který je k vnímání umění disponován dlouhodobým
stykem s uměleckými díly. Tak jsou podle Bourdieua určité elitní společenské
vrstvy posilovány, tedy hrají hru, jejímž jsou produktem, a zároveň ji tak udržují
v chodu – a jiné vrstvy jsou z této hry naopak zcela vyloučeny (tamtéž).
Vyloučeni jsou návštěvníci bez „kulturního kapitálu“ (tedy bez dostatečného
vzdělání a potřebných poznatků, bez vhodného rodinného původu, kulturní
výchovy, zvyků a vkusu), kteří nejenže nepatří do privilegované vrstvy
společnosti, ale navíc nevlastní kódy potřebné ke „čtení“ obsahu a poselství
vystavených artefaktů. Zdá se však, že kritika uvedených autorů nemíří primárně
na instituci muzea, nýbrž na samotnou podstatu západní společnosti
a její stratifikace. Situace však není beznadějná, pozitivním je fakt, že jsou
současné kulturní instituce veřejnými – to napomáhá nárůstu návštěvníků
zajímajících se o kulturní produkty, kteří jsou pak schopni žádoucí kulturní
dispozice dosáhnout (Bourdieu, 2010).
Je nepochybné, že muzea formují dění v uměleckém světě a definují status
uměleckého díla, „neboť vystavení na posvěceném místě má zároveň schopnost
posvěcovat“ (Bourdieu, 2010, s. 378), jak názorně demonstruje také známé
Duchampovo gesto vystavení pisoáru či stojanu na láhve. Ve vztahu k umění
je však často kritizován také fakt, že vystavená díla jsou v muzeu vytržena ze
svého původního kontextu a že jsou zbavena svých dalších funkcí (např. liturgické
či rituální), respektive že jejich funkce je redukována pouze na funkci
uměleckou. Muzeum je tak nahlíženo jako místo permanentního aktu, „kdy je
s neúnavnou vytrvalostí potvrzován a neustále reprodukován jak posvátný status
udělovaný uměleckým dílům, tak dispozice, která je činí posvátnými a po níž
tato díla volají“ (Bourdieu, 2010, s. 384). Díla sem patří proto, že jsou zde
vystavena (tamtéž).
Od konce 70. let, tedy v době rozmachu muzeí a jejich definitivního etablování
jako významného a populárního činitele masového turismu a ekonomické
prosperity (hovoří se o rozkvětu „muzejního byznysu“), byly ve Velké