Edukační potenciál muzea - Katedra výtvarné výchovy PdF UP

Muzeum 47
rárním či vizuálním textům, ale právě i k různým společenským jevům či
institucím. Pomocí této metody je možné „rozložit“ také muzeum a zkoumat
způsob, jakým je konstruováno a jakým funguje. Muzeum, čelný reprezentant
dosaženého společenského vědění a jeho činný aktér, je tak možné vnímat
i jako mocenskou instituci, protože poznání je s mocí reálně spjato, resp. moc
svým nositelům přináší (tamtéž).
Tak Douglas Crimp ve svém eseji nazvaném Na ruinách muzea z roku
1980 muzeum označuje za vězeňskou instituci, a to právě v návaznosti na
Foucaultovu analýzu moderních institucí věznění, k nimž slavný francouzský
filozof řadil psychiatrické ústavy, kliniky a věznice. Ironizuje snahu muzeí
podat souvislý a komplexní obraz o minulosti, z níž se často zachovalo pouze
několik reliktů, o jejichž funkci a významu nám není nic známo, kritizuje
„víru“ muzejníků v možnost uspořádat muzejní artefakty do homogenního
systému a muzeum označuje za zdiskreditovanou instituci (Crimp, 2006).
Tuto lidskou „touhu po klasifikaci“, po uspořádání jevů a předmětů do smysluplného
celku, můžeme v Evropě sledovat přinejmenším od 16. století, kdy
dochovaná vyobrazení sbírek či protomuzeologické spisy sbírky představují
jako mikrokosmos, miniaturní vesmír (Burke, 2009). Ať již opodstatněné,
či nikoliv, je pojímání či budování světa jako smysluplného systému (reprezentovaného
ve sbírce či v muzejní expozici) metodou, pomocí níž člověk
bojuje proti hrozbě chaosu.
Stephen Bann v úvodu svého eseje Dějiny umění a muzea podezírá muzea
z toho, že ukazují pouze takový pohled na historii, který je publikem právě
žádán. Ve vývoji muzea nachází vnitřní rozpory, které ho spoluurčují: muzeum
je na jedné straně třeba chápat jako výsledek osvícenského projektu,
„ale je to projekt, který se naplnil právě jeho negací: to znamená ve chvíli, kdy se
didakticky posbírané objekty stávají jeho emocionálními nástroji a svědectvím
ztráty“ (Bann, 2006, s. 93, překlad ze slovenštiny autorka). Konstatuje rovněž,
že v současnosti je muzeum napadáno z levého spektra politického uvažování,
a to ne proto, že usiluje v duchu osvícenského konceptu o demokratizaci
a demystifikaci umění, nýbrž proto, že při plnění tohoto úkolu selhává – jak
přesvědčivě ukázal výše citovaný Bourdieu (tamtéž).
Zmíněné kritické názory souvisejí především s fungováním muzeí umění
a uměleckým provozem, koncem 19. století však přicházejí na scénu také reakce
na osvícenskou ideu pokroku a oslavu racionality a vědy, které muzeum