Edukační potenciál muzea - Katedra výtvarné výchovy PdF UP

Muzeum 43
1.6 Kritické teorie muzea
Přestože jsme si v předchozích podkapitolách představili muzeum jako
významného institucionalizovaného činitele mezigeneračního předávání kultury,
a tedy instituci nanejvýš užitečnou a společnosti prospěšnou, existuje
také řada pochybností o muzeu jako instituci a o způsobech jejího fungování.
Část kritiky se týká role muzea v uměleckém provozu, zejména pravidel,
podle kterých je tvořen kánon uměleckých děl a podle kterých jsou konkrétní
umělecká díla vybírána do muzejních sbírek jako reprezentanti světa umění.
L. Kesner (2000) hovoří příznačně o „symbióze“ muzea a umění a připomíná,
že muzeum od svého vzniku aktivně spoluutvářelo obsah kategorie „umění“
a rovněž způsoby, jak veřejnost umění vnímala. Muzeum umění se stalo
učeb nicí dějin umění a nabízí divákům „imaginární cestu“ těmito dějinami
(tamtéž). Stranou kritiky nezůstávají ani způsoby prezentace vybraných uměleckých
děl v expozicích, často postrádající jakékoliv prostředky podporující
sdělnost výstavy a její účinek na diváka.
Muzea nepochybně koncipují a ovlivňují diskurzy „dominantního“ umění,
což vyvolává v různých vlnách kritiku ze strany umělců a bojkot muzejních
praktik. Praxi výstavních institucí, jejich nedemokratičnost a akademismus
kritizovali v 70. a 80. letech 19. století například impresionisté, když se rozhodli
bojkotovat pařížský Salon Akademie. Také avantgardní hnutí začátku
20. století sarkasticky zpochybňovala instituci muzea; nejhlasitěji futuristé,
kteří ostatně považovali celé dějiny a starou kulturu za odsouzeníhodné
a špat né. Oslavovali pokrok a nové věci či radikální jevy, jako automobily,
elektřinu, zbraně, válku.
F. T. Marinetti, mluvčí futuristů, vyslovil toto často citované nekompromisní
hodnocení muzea: „Muzea: hřbitovy! Skutečně stejné v beznadějném změ tení
mrtvol, které se navzájem neznají. Muzea: veřejné ložnice, ve kterých se navždy
spí vedle nenáviděných a neznámých bytostí! Muzea: absurdní jatka malířů a sochařů,
kteří se podél výstavních stěn, o něž se vede boj, svými liniemi a barvami
navzájem divoce vraždí!“ (Marinetti, 1909, cit. in Lamač, 1989, s. 143). Nejenom
Italové však byli přesyceni starou kulturou, rovněž v Anglii vzniká svébytná
verze futurismu, nazývaná vorticismus a reprezentovaná Wyndhamem
Lewisem. A také ona požadovala destrukci starých forem kultury a umění
a naopak oslavovala vše nové.