Edukační potenciál muzea - Katedra výtvarné výchovy PdF UP

Muzeum 23
o pouhé relikty, neúplné zlomky, avšak jedině a právě tyto relikty umožnily
– v tomto konkrétním příkladě – opětovný návrat zájmu o antiku v Evropě
a trvající inspiraci touto kulturou.
Podobně je to i s relikty jiných historických období nebo kulturních okruhů.
Z uvedeného příkladu je ještě zřejmé, že důležitost popisované funkce
hmotných tezaurů narůstá s postupujícím časem, který na hmotné projevy
kultury působí svou přirozeně zhoubnou silou, a není tak možné zachování
všech prvků, o něž bychom jinak jistě velmi stáli.
Krátce shrnuto: shromažďování, ochrana a zpřístupňování hmotných
tezau rů se podílí na zachování kultury (tím, že umožňuje její předávání dalším
generacím) a v neposlední řadě významně přispívá k jejímu dalšímu
roz voji, neboť tyto tezaury slouží jako zdroj a prostředek poznání, jež lidskou
kulturu dále rozvíjí.
Samotné tezaurování, tedy ukládání, uchovávání vybraných prvků, byť je
zásadní, však zdaleka ještě není muzealizací – ta je celým komplexem dějů,
komplexem mnohem širším, který – jak vyplývá z předchozího – nutně zahrnuje
také prezentování, zpřístupňování shromážděných prvků. Je to zřejmé
i z výše uvedeného příkladu – sebeobsáhlejší sbírka historických prvků
zů stane pro kulturní vývoj marnou, pokud nebude zpřístupněna. Podobně
jako biblická hřivna, zakopaná v zemi, nemůže pro předávání a vývoj kultury
přinést žádný užitek. Podstatný rys muzealizace, jímž prezentace tezauru bezpochyby
je, však nebyl – během historického vývoje tohoto feno ménu – vždy
samozřejmý a také míra jeho uskutečňování byla různá. Historické sbírky, jež
jsou dnes základem sbírkových fondů většiny významných světových muzeí,
vznikaly nejčastěji činností soukromých sběratelů, a byly tak prakticky pouze
jejich osobním vlastnictvím. Neměly tedy až do 19. sto letí veřejný charakter
a přístupné byly pouze úzkému a elitnímu okruhu zájemců. S teoretickým
rámcem tohoto textu, jímž je muzejní pedagogika, však zpřístupňování sbírek
„za účelem studia, vzdělání, výchovy a potěšení“ (viz definice muzea podle
ICOM, 2001) úzce souvisí, a proto mu bude věnována opětovná pozornost.
Uvedli jsme, že muzealizační vztah ke skutečnosti se projevuje přirozenou
tendencí člověka vyjímat určité prvky reality a chránit je před zánikem
a poškozením. Těmto prvkům člověk přisuzuje úlohu symbolů, tedy znaků,
odkazujících na základě přirozené analogie na jinou, širší skutečnost, meta-
-skutečnost (Stránský, 2000). Lidská kultura je z určitého pohledu především
systémem symbolů a antropologové často poukazují na nezměrný vliv