Edukační potenciál muzea - Katedra výtvarné výchovy PdF UP

Muzeum 33
nepochybně tenduje právě ke shromažďování prvků, které vypovídají o zásadních
lidských zkušenostech, a tak zhmotňují dosažený stupeň poznání.
Muzeálie symbolizují hodnoty, jež člověk na základě dosavadního poznání
považuje za zásadní, a odkazují právě k nim. Hovoří-li Z. Z. Stránský (2000)
o zastupování, reprezentaci něčeho, stojícího „za věcí“, mluví zřejmě o tomtéž.
Zmíněné hodnoty se ovšem během vývoje člověka jako kulturní bytosti přirozeně
měnily a stále mění a jsou závislé na kulturním kontextu. Jiné hodnoty
souvisely s prehistorickými kulty, jiné byly a jsou hodnoty křesťanské, jiné
jsou typickými hodnotami novověkými (vědecké poznání, vzdělání, národ).
Specifickými hodnotami jsou hodnoty umělecké a estetické, související s výtvarným
uměním.
Pominout však nelze ani ryze osobní hodnoty, důležité pro konkrétní
lidi: reprezentují je třeba alba rodinných fotografi í, upomínky na důležité
události v životě rodiny, památky na zemřelé ad. Rovněž právě zmíněné jistě
patří – přes svou intimitu a soukromý charakter – k projevům muzealizační
tendence člověka a mnohé o ní vypovídá. Nelze pominout ani fakt, že osobní
pozůstalosti často putují do sbírkových fondů muzeí a jsou vítaným způsobem
akvizic. 11
Při hledání rozdílů mezi sběratelstvím a vytvářením muzejních sbírek se
nám jako nosnější jeví analýza obsahu sbírkových souborů a jejich relevance
pro společnost a vývoj dané kultury. Z. Z. Stránský (2005) se tohoto aspektu
dotýká, když uvádí, že muzejní sběratelství se podřizuje hodnotové hierarchii,
která má obecný společenský význam. Proto také muzejní sběratel svým úsilím
směřuje „k vybudování veřejné instituce, tj. muzea či galerie, protože jedině
touto cestou může převést svou sbírku do kontextu obecných společenských hodnot
a tím ji umocnit a naplňovat její kulturotvorné poslání“ (Stránský, 2005,
s. 76–77).
Ať již jsou rozdíly mezi fenomény sběratelství a muzejnictví jakékoliv,
faktem zůstává, že muzejnictví má své kořeny právě ve sběratelském zápalu
mnoha osobností, které vytvářely své sbírky s velmi odlišnou motivací:
touhou po bohatství, kráse, reprezentaci, poznání či transcendentálním přesahu.
Podle J. Špéta (2003) nabývají muzejního charakteru tehdy, když přestávají
být – např. svou majetkovou podstatou, ale především obsahovými
11
Ostatně i současní historici se při vědomí složitosti historických jevů vážně zabývají
nejen tzv. „velkými dějinami“, ale i osobními příběhy konkrétních lidí, protože právě
na nich lze často mnohem lépe pochopit „velké“ dějinné události a jejich význam.