Edukační potenciál muzea - Katedra výtvarné výchovy PdF UP

Muzeum 29
muzea litu chápe jako „dokladovost“ muzeálií, tedy „specifi ckou dokladovou
hodnotu výtvorů přírody a člověka“, a soustředí se tak především na to, že
mu zeálie je doložením, autentickým svědectvím o charakteru původního prostředí,
z něhož byla vyňata. Vidí tedy v prvé řadě její dokumentační hodnotu
(muzeálie je „původní a smyslově konkrétní svědectví z první ruky“), připomíná
však i to, že je zároveň pramenem poznání, kulturním statkem a výchovně
vzdělávacím prostředkem (Beneš, tamtéž). Muzealitu je tak možné chápat
komplexně jako integraci všech zmíněných aspektů.
Již při prvním ohledání skutečnosti, z níž potenciální muzeálie vybíráme,
bychom tedy měli sledovat, zda „prvky ze sledované skutečnosti nesou znaky
muzeality“ (Stránská, Stránský, 2000, s. 64, překlad ze slovenštiny autorka
textu). 9 Sbírkotvorná (akviziční) činnost muzeí a galerií musí být orientována
právě sem: je třeba aktivně vyhledávat nositele muzeality, tezaurovat je
a dále prezentovat, tedy využívat pro studium, vzdělávání, výchovu i potěchu
veřejnosti. Muzealita coby vlastnost muzeálií se tak stává ústředním bodem,
jehož hlubší rozkrytí je předpokladem nejen sbírkotvorné činnosti muzea,
ale také pozdější úspěšné interpretace těchto muzeálií a zpřístupňujících,
resp. socializačních snah. Podrobněji o ní hovoříme právě proto, že musí
být zájmem nejen teoretiků (muzeologů a kurátorů), ale rovněž muzejních
pedagogů. Interpretace muzeálie, která je důležitou součástí jejich činnosti,
zůstává plytkou, pokud se nedotkne právě podstaty muzeality daného sbírkového
předmětu.
Je zřejmé, že hlubší analýza muzeality, rozpoznání a určení jejích možných
podob je pro muzeologii (a následně i pro muzejní pedagogiku) zcela
zásadní. Je důležitým úkolem teoretické muzeologie věnovat se podrobně
tomuto problému, a to se zapojením všech dalších příbuzných disciplín, jako
je fi lozofi e, historiografi e, sociologie, religionistika, teologie, kulturologie
a další. Z. Z. Stránský (2000) k tomuto úkolu výstižně poznamenává, že
termín však – vzhledem ke své jazykové podobě – nemůže označovat vztah, nýbrž
vlast nost. Použitý český sufix –ita je totiž typický pro přejaté názvy vlastností řecko-
-latinského původu (Příruční mluvnice češtiny, 1996). Vztah oproti tomu znamená vzájemnou
spojitost, souvislost mezi jevy, a lze pak jistě hovořit o muzealizačním vztahu
člověka ke skutečnosti, ten však nelze nazvat muzealitou. Muzealita tedy – podle naší
redefi nice – znamená potenciální vlastnost této skutečnosti, vlastnost, již v procesu
muzealizace realizuje a o níž vypovídá.
9
Poznámku týkající se překladu ze slovenštiny již u dalších citací těchto autorů neuvádíme.