No fakt, paní, věřte mi ! - Esperanto

„Ale ano, firma dobře platí … viď Margy?“ a zasvítila svýma očima na svou
společnici a obě se zasmály. „Je pravda, že celá věc je velkolepý podvod, který jsme
náhodou objevily, je to prostě kolosální. Ale my neklameme, ne, ne, jsme jen dvě naivní
uličnice, které jen sbírají zakázky pro ladiče. Kdybychom ladily my, skuteční ladiči by
omdleli. Můžeš nám věřit, ta prohnaná firma má vysoké zisky. Ten nápad přišel
z Ameriky. Ale můj drahý, to není naše věc, my jen čestně děláme svou povinnost.
Práce je snadná a naše část práce je úplně v pořádku a dobře zaplacená.“ Blondy se
smála hezky a naivně, já jsem však v té věci neměl jasno.
„Tak ladiči neumí ladit,“ řekl jsem, „a není to klamání, tomu nerozumím, jak tedy
…“
„Že bychom mu to řekly?“ zažertovala.
„Možná mu to způsobí šok,“ dělala si legraci i Margy, „on je takový seriozní.“
„Ta komedie probíhá následovně,“ pokračovala Blondy, „ladič přijde do domu
zcela najisto. Vyndá nářadí, podívá se do piána, vyzkouší klávesy a obrátí se na majitele
a vážným tonem a řekne: V piánu jsou moli. To je velká škoda, protože piáno zcela
zničí a také vaše koberce, čalouněný nábytek, šaty…“ Blondy pokračovala: „Přirozeně
lidé se začnou bát a souhlasí, aby se nástroj převezl do dílny. Cena této práce je sedm
liber a deset šilinků včetně ladění a všeho ostatního. V dílně je jeden, nebo dva ladiči,
kteří umí ladit, piáno naladí, vyčistí a naolejují. Musíš přiznat můj milý, že jsme všichni
spokojení.“
„Takový nápad! Už to děláte dlouho?“
„Ne,“ odpověděla Blondy, „A nevíme, jak to dlouho potrvá. Ale proč se s tím
trápit? I když je to jen provizorní, je to pohodlnější než to, co jsme dělaly dřív. Margy a
já vždycky pracujeme spolu. Když není místo u firmy pro obě, práci nevezmeme.
Margy je kliďas, ale dá se o ní říci, že „tichá voda břehy mele“. Společně jsme dělaly u
různých firem … ani už nevím co jsme všechno dělaly … mimo jednoho,“ a zatvářila se
koketně.
„Nabízely jsme a dodávaly balíky mýdla, pracích prášků a čistidel a tak. Bylo to
laciné a celkem i kvalitní, ale lidé tomu nevěřili, protože naše značka nebyla známá. Pak
jsme pracovaly ve velkém nakladatelství, které vydávalo noviny. Naším úkolem bylo
přesvědčit občany k souhlasu, že jim naše noviny budeme donášet do domu, místo těch,
které si kupovali dosud v trafice. Bylo to dost směšné, protože další agenti jiných novin
sledovali jeden druhého a také obcházeli domy a většina lidí souhlasila se všemi
změnami, protože je jednodušší změnit deník, než se dohadovat s agenty.“
„Potom jsme pracovaly v reklamní agentuře, ale to dlouho netrvalo. Navštěvovaly
jsme penziony a hotely a ukazovaly prospekty a různé průvodce po okolí. Služby jsme
nabízely v různých cenách. Vybíraly jsme peníze a z nich jsme dostávaly procenta.
Jednou v pátek jsme odevzdaly peníze jako obvykle, ale když jsme si přišly v sobotu
pro mzdu, agentura již tam nebyla. Víš?“
Druhá pokračovala: „Takový je život. Život je úchvatný, když neztrácíš naději.
Ale když ano, můžeš hodit klobouk z mostu a zapomenout si ho sundat … nebo se
můžeš oženit. Já už to zkusila, ale kvůli maličkosti se to nezdařilo … on už byl ženatý
…“