No fakt, paní, věřte mi ! - Esperanto

´Fuj, ten dům se mi nelíbí,´řekl Bert a odplivl si.
Mlčeli jsme, když jsme se svlékali. Postavil jsem svíčku na stolek u postele a
vedle položil sirky. Bert si lehl první obličejem ke zdi. Lehl jsem si také a zapálil jsem
si cigaretu. Mávnutím ruky jsem zhasil svíčku. Překvapením jsem zíral a pak se mi
hrůzou postavily vlasy, orosilo se mi čelo a obešel mě mráz. Plamen svíčky zhasl, ale
světlo se neztratilo. Dřív než jsem byl schopen říci to Bertovi, světlo postupně zhaslo.“
Mark udělal přestávku, utřel si pot na čele kapesníkem a strach z dávno prožité
hrůzy se ještě odrážel v jeho očích. Pak pokračoval: „Nechtěl jsem Berta znepokojovat,
ale rozhodl jsem se nespat. Ale jak se to často stává, když člověk nechce usnout, ztěžkla
mi víčka a usnul jsem. Náhle mě vzbudil výkřik. Byl to Bert: ´Postel se vznáší,´ křičel,
´bože můj!´ Ustrašeně jsem se chytil za pelest a postel se zakymácela tak, že jsme skoro
vypadli. Oba jsme vyskočili z postele. Makal jsem po zápalkách na stolku. Krabičku
jsem ve tmě našel, ale ruce se mi tak třásly, že jsem hned nedokázal sirku zapálit.
Konečně se mi to podařilo. Dívali jsme se na postel.
´Nehýbá se,´řekl Bert a zuby mu cvakaly. ´Půjdeme pryč a hned! Raději budu
celou noc chodit po ulicích, než abych tady zůstal.´ Neříkal jsem nic. Snažil jsem se
sehnat odvahu.
´No, počkej, nejsme děti. Duchové neexistují. Určitě je někdo v místnosti, nebo je
tady nějaký mechanismus. Podíváme se na to.´ Dívali jsme se pod postel a prohlíželi
pokoj. Bert šel ke skříni a otevřel ji. Výkřik prořízl noční ticho. Zkameněli jsme. Ze
skříně vykročila kostra. Zamířila k nám, sklonila hlavu, pokynula rukou a řekla:
´Dostali jste vzorek zdarma?´
Všichni se rozesmáli. Taková blbost! Co čekat od hochů z trhů?
8. Ženský jazyk popravuje bez krve
Konečně přišel den, kdy měl začít trh. Otevírací doba byla ve dvě odpoledne, ale
já jsem byl u svého stánku už v deset hodin. Byl jsem neklidný. Zase a znovu jsem
kontroloval kuřata, tuk, cibuli, brambory, mrkev, řepu, zelí, pórek, švestky, cukr, sůl,
šunku… Tak často jsem to opakoval, že mi seznam v mozku bez mé vůle předříkával
potraviny. Zařídil jsem si, že jeden muž středních let, který obvykle pomáhal
v kanceláři mi přijde pomoci po své práci.
Ve dvanáct hodin jsem měl smluvenu schůzku s Anne u stánku. Ještě jsem ji
neviděl. Měl jsem problém, jak ji zaplatit. Budu jí muset slíbit mzdu, ale nevím kolik
vydělám. Chtěl jsem to vyřešit, až s ní budu mluvit.
Včera s Frankovou pomocí jsme stánek připravili. Byl osm stop dlouhý a šest
široký. Měl pult s plynovým hořákem uprostřed. Byl dobře uzpůsoben k prodeji hrnců,
já jsem važ neměl žádné zkušenosti s takovým prodejem.
Chvíli po dvanácté přišla Anne a představila se. Byla to hezká, kučeravá dívka,
přitažlivá, ale měla vtíravý způsob mluvy v rozporu ke své vizáži, ale uměla mluvit
otevřeně, bez toho aby urážela. Je obtížné popsat její unikátní projev. Její slova sama o
sobě byla urážlivě přímá, ale ona se tvářila příjemně, s úsměvem a její slova působila
naivně, počestně, prostě.