No fakt, paní, věřte mi ! - Esperanto

Šli jsme nekonečnou řadou stánků. Všude se pracovalo. Několik lidí, kteří právě
přišli, hledali své místo. Tu a tam se trhovci zdravili a bratrsky škádlili rouhavými
komplimenty a šťouchanci. Jiní hledali práci, nebo měli něco málo v zavazadlech a
chtěli se uchytit někde, kde by mohli nabízet to málo, co přinesli. Armáda dělníků
neustále zametala prostranství, kam se házely kartóny, papíry, sláma… Uviděli jsme
jednoho, dva prodejce, které jsme znali a prohodili jsme s nimi pár slov.
„Hele, Frank Potter!“ řekla náhle Anička.
„Hej, Franku,“ zavolal jsem, „rád tě vidím! Jak to jde?“
„Anne, Jock! Jak se máš ty vykuku? Ruku tobě, pusu krásné Anne!“
Anička se smála a odtáhla hlavu: „Řekni, už jsi zbohatl?“
„Nic nového. Najím se a to mi stačí.“
„Kde máš stánek?“ zeptal jsem se.
„Tady. Teď prodávám leštidlo na nábytek. Vždy je dobrá změna. Přísloví říká:
změna je odpočinek, tak jsem se rozhodl vyměnit lepidlo za trochu času.“
„Leštidla se prodávají všude. Ty máš nějakou speciální značku?“ zajímal jsem se.
„Ne, leštidlo je dobré, ale ne lepší, než jiné.“
„Hm, nemyslím, že prodáš hodně. Lidé nechtějí nosit zboží z města, které si
mohou koupit doma.“
„Buď klidný, prodám hodně. Lidé nekupují zboží, kupují pohádky. Až uvidí jak
snadno leštím a odstraňuji zdánlivě neodstranitelné skvrny a uslyší mou pohádku, koupí
… leštidlo vypadá neobyčejně, je zelené! Takové musí být speciální! Ne? Našli jste si
dobrý byt?“
„Takový průměrný,“ řekl jsem.
„Vloni jsem měl v bytě tak malou vanu, že když jsem se do ní postavil, voda
přetekla. Teď jsem si ale našel byt s velkou vanou, ale pak jsem zjistil, že voda
z teplého kohoutku teče studenější, než z kohoutku na studenou vodu. Domácí tam má
oznamovací mánii. Všude kam se podívám visí upozornění: Zhasínejte světlo! Udržujte
pokoj v pořádku! Zatahujte řetěz! Neperte ponožky v umyvadle! Očistěte si obuv! Chybí
jen: Vlož nájemné do schránky a neotravuj!“
„Franku, můžeš mi udělat laskavost? Znáš někoho, kdo by mi mohl pomáhat? Je
jich dost, kdo hledají práci, ale já nikoho neznám a nerad bych šlápl vedle.“
„Dobře Viku, vynasnažím se. Kolik máš číslo stánku?“
„328, ale proč mi říkáš Viku?“
„Děláš pro společnost V.I.K., ne? Tak Viku, je to lepší než Jock. Jocků je moc.“
„Proč ne moje křestní jméno Cezar?“
„Cezar? To je jméno pro psa.“
„Ale také pro císaře!“
„Jo, ale lidi jsou nevzdělaný a neznají to.“
„Líbí se mi Vik. Je to krátký a nikdo se tak nejmenuje,“ ohodnotila to Anička.
„Dobře,“ řekl jsem, „Vik může být, vlastně se mi mé jméno nikdy moc nelíbilo a
sykavky se mi špatně vyslovovaly. Tak zatím ahoj, Franku!“
„Chceme si prohlédnout trh a pak ještě pracovat ve stánku.,“ řekla Anička.