You also want an ePaper? Increase the reach of your titles
YUMPU automatically turns print PDFs into web optimized ePapers that Google loves.
Anne chvíli přemýšlela a pak řekla: „Zdáš se <strong>mi</strong> O.K., přijímám, ale jestli mě<br />
zklameš, rozdupu a roztrhám tvůj stánek na kusy a chytím tě u krku. Jsem hrozná, když<br />
se rozčílím, varuju tě!“<br />
Oba jsme se rozesmáli. Byla v dobré náladě. Natáhla ruku a řekla: „Dej teď dvě<br />
libry!“ Dal jsem jí je.<br />
„Je to hotový – a teď ahoj buď zdráv, můj drahý!“ Ale řekla to žertem.<br />
9. Do toho!<br />
Bylo čtvrt hodiny po druhé. Návštěvníci pomalu přiházeli. Dívali se sem a tam.<br />
Stál jsem v kuchařském oblečení. Anne začala vyvolávat: „Pánové, dámy, pojďte k nám<br />
a prohlédněte si náš kouzelný hrnec, vaří vše sám a bez vody! Pojďte, pojďte, za malou<br />
chvíli začne předvádění!“<br />
Byl jsem připraven, čekal jsem, jen začít. Kolemjdoucí se dívali, ale nikdo se<br />
nezastavil. Podívali jsme se s Anne na sebe.<br />
„Zkusíme to jinak,“ řekl jsem, „Anne, oblékni si kabát a postav se k pultu a<br />
pozorně se dívej a já začnu.“ Anne to udělala. Rozpustil jsem tuk v hrnci a začal smažit<br />
kuře. Dva lidé se zastavili a zvědavě se dívali. Nevšímal jsem si jich, věnoval jsem se<br />
práci. Přišli jiní. Dívali se. Nemluvil jsem. Po očku jsem pozoroval Anne, která se<br />
pomalu sunula stranou, aby uvolnila místo lidem.<br />
Vyndal jsem kuře z hrnce a držel hov ruce, aby bylo dobře vidět. Znovu jsem ho<br />
položil, zvedl jsem talíř s brambory a poprvé pohlédl na lidi a začal hovořit mírným<br />
tónem. Vložil jsem brambory na dno, aby se pekly. Počet lidí se zvětšil a já jsem zvýšil<br />
hlas. Současně jsem vložil cibuli, mrkev. pórek, zelí, pudink, švestky a hrnec jsem<br />
uzavřel. Pak jsem vzal jiný komplet a začal vysvětlovat. K uvaření byla potřeba jedna<br />
hodina. Čím víc jsem mluvil, tím víc jsem se dostával do varu. Přidával jsem vtipy a čas<br />
pěkně ubíhal. Nikdo se nehýbal. Lidí ještě přibylo. Ti zadní natahovali krky, aby viděli.<br />
Jídlo se dodělávalo. Odklopil jsem hrnec a ukazoval díl po díle hotová jídla a<br />
vychvaloval kvalitu, zvedl díly nad hlavu, aby i vzadu viděli. Rozplýval jsem se nad<br />
kůrčička<strong>mi</strong> na bramborách tak, že se <strong>mi</strong> ani nedostávalo slov a má ústa se roztáhla<br />
k širokému úsměvu.<br />
Anne stála stranou, připravená s cenovým bločkem na prodej. Předváděčka<br />
skončila a my jsme začali prodávat. Dařilo se. Pak jsem začal znovu a znovu a znovu.<br />
Zájemci se hrnuli. Čas na čaj už <strong>mi</strong>nul, ale my dva jsme byli neúnavní. Ital, který vedle<br />
nás prodával mramorové sošky mě varoval: „Tak to nemůžete stále dělat, přijdete o<br />
hlas.“ Ale já jsem nedbal. Později na dalších a dalších trzích jsem mohl konstatovat, že<br />
jsem šťastná výjimka a přesto, že jsem svůj hlas skutečně značně namáhal, nikdy jsem<br />
neochraptěl.<br />
Anne mě přesvědčila, že je ve své profesi výborná. Svým otevřeným přístupem<br />
brala okamžitě objednávky a neztrácela čas. Jak<strong>mi</strong>le se někdo začal vyptávat, jak uvařit<br />
nějaké speciální jídlo, odkázala ho na receptář, ale ten nebyl nějak zvlášť povedený,<br />
protože tam byla popsaná obvyklá jídla v USA. Když zákazník nebyl spokojen<br />
s vyhýbavou odpovědí, Anne nejdříve uskutečnila prodej a pak zákazníka poslala za<br />
mnou. Všiml jsem si, že zákazníci, kteří přišli ke konci předváděčky, nevěděli přesně co
Change language