No fakt, paní, věřte mi ! - Esperanto

Skončil jsem práci v šest hodin. Jednou v týdnu jsem měl půlden volna. Na první
pohled se to zdálo fajn. Každý den jsem pracoval od deseti na trhu, ale když jsem měl
volno, pociťoval jsem samotu. Snažil jsem se rozptýlit procházkami londýnskými
ulicemi, navštěvoval jsem kavárny, kde hrála hudba, občas jsem zašel do kina, ale stále
jsem pociťoval osamělost uprostřed lidí. Rozhodl jsem se hledat přátele. Ale v Londýně
je to obtížnější než v malých městech. V centru Londýna je málo obytných domů a
většina lidí, kteří pracovali v obchodech, bydlela kilometry daleko od centra, lidé
spěchali po práci domů autobusem, metrem, nebo tramvají.
18. Veselá dvojice
Po několika dnech jsem se spřátelil s Ben. Seděla blízko mého stánku v budce a
měla za úkol podávat klientům informace. Po práci jsme obyčejně vycházeli ven spolu.
Byla velmi vtipná a veselá a moje nálada se hned zvedla. Po jednom, dvou setkáních se
mi zdálo, že ji znám již léta. Za ruce jsme šli kamkoliv nás napadlo, bavili jsme se a
vtipkovali, smáli jsme, jako bychom byli jediní lidé v Londýně. Pamatuji si, že jsme
jednou vyšli z metra a před námi bylo dlouhé pohyblivé schodiště. Řekla: „Dejme si
závod, kdo dřív vyběhne schody proti jejich směru!“ Vesele jsme utíkali a smáli se a
vůbec jsme si nevšímali lidí, kteří nás určitě pokládali za blázny.
„Víš,“ řekla a těžce oddychovala, „celý život jsem chtěla tohle zkusit.“
Jednoho večera jsme se rozhodli jít na film, kterému předcházela velká reklama.
Nedlouho po začátku jsem začal poposedávat. Film nebyl vůbec hezký a reklama, která
ho doporučovala mě namíchla. To co reklama opěvovala trvalo na plátně jen půl
minuty. Ben se to také nelíbilo a začala film polohlasem kritizovat, proč si to lidé
nechají líbit a proč s tím něco nedělají.
„Pojď,“ řekl jsem potichu, „podíváme se do kina jinde.“
Vyšli jsme z řady s plnou parádou. Ve vestibulu mě Ben na chvíli opustila a já
jsem se postavil u vchodu a čekal jsem na ni. Muž a žena, kteří si prohlíželi reklamy,
došli až ke mně. Nevím proč, ale domnívali se, že jsem ředitel kina a zeptali se mě:
„Ten film je britský?“
„Ano,“ odpověděl jsem, „ale je tak nepovedený, že jsme horší ještě nepromítali.“
Dvojice na mě překvapeně zírala. Divili se, že zaměstnanec kina může být tak upřímný.
Poděkovali mi a odešli. Rozveselilo mě to a s chutí jsem to vyprávěl Ben. Potěšilo ji to
a řekla: „Pamatuji si něco podobného, co se mi přihodilo v obchodním domě
v Londýně, když jsem tam byla s bratrem. V tom obchoďáku jsem ale nepracovala.
Stála jsem tam a čekala na bratra, který si tam něco prohlížel pár metrů ode mne. Nějaká
žena ke mně přistoupila a autoritativně řekla: Ukažte mi oddělení klobouků! –
Pochopila jsem, že si o mně myslí, že jsem zaměstnankyně a to pomyšlení, že na mně
požaduje práci, když mám volno, mi přišlo směšné. Žena se rozzlobila a vyštěkla na
mne: Tak bude to! Ukažte mi to, nebo si na vás budu stěžovat! – Ale jděte – řekla jsem
bezstarostně – nemám chuť se vám věnovat. Žena málem vybuchla vztekem: Budu si
stěžovat a budete hned propuštěná! … Taková hrubost! … Jdu za vaším šéfem! – Jen si
jděte, jen si stěžujte, z toho si tak dělám! … Šéf stojí támhle, jděte si k němu! … Ať už
vás nevidím! – a ukazovala jsem na bratra, který ve světlém oblečení a bez klobouku