You also want an ePaper? Increase the reach of your titles
YUMPU automatically turns print PDFs into web optimized ePapers that Google loves.
V Bristolu jsme skončili. Rozloučili jsme se a rozešli do různých částí země. Mně<br />
byla určena řada obchodů v provincii Cornwall. Bylo hezké jarní počasí. Krajina v této<br />
části Anglie je půvabná. Nebyl tam kouř z továren, ani hluk dopravy a lidé nebyli tak<br />
uspěchaní, nevráželi do sebe lokty, jakoby každá vteřina musela být využita na doraz.<br />
Naopak. Poklidná městečka a vesnice, úzké, křivolaké uličky, staré malebné domy<br />
činily dojem poklidu a spokojenosti. V přístavních vesnicích postávali rybáři a povídali<br />
si, nebo se starali o své sítě a čluny. Skalnaté mořské břehy, zálivy, přístavy<br />
poskytovaly překrásné pohledy, které lákaly umělce ze všech koutů země. Čistý vzduch<br />
byl opravdu úlevou po dusivém prašném ovzduší trhů.<br />
Přijel jsem do prvního města Falmouthu a hledal ubytování. Šel jsem do<br />
železářství, abych se představil a pak do obchodu vedle k řezníkovi, abych si zajistil<br />
pravidelnou dodávku masa. Vysvětlil jsem, že by bylo pro mne výhodné platit koncem<br />
týdne. Řezník byl ochotný, ale řekl, že lituje, ale platbu že chce hned. Připustil jsem, že<br />
to tak můžeme udělat, ale že by pro mne bylo jednodušší mít celou platbu na jednom<br />
dokladu, protože pak budu moci odeslat <strong>fakt</strong>uru s jednou sumou své firmě, abych dostal<br />
vyrovnání, jinak bych mohl snadno ztratit přehled o vydáních a ztratit tak kvitanci.<br />
Řezník ale trval na svém. Jeho nedůvěra mě trochu překvapila, ale souhlasil jsem. U<br />
zelináře a kořenáře se to opakovalo. Vrátil jsem se do železářství a vyprávěl jsem o<br />
podezřívavých obchodnících v Falmoutu. Majitel <strong>mi</strong> pak řekl: „Prem zde prodával před<br />
dvěma týdny.“<br />
S hrůzou jsem zjistil, že Prem již přede mnou prošel mou trasu, která <strong>mi</strong> byla<br />
určena. Železář <strong>mi</strong> vyprávěl o kouscích, které Prem prováděl, ale zdálo se, že ho měl<br />
celkem rád. Prem měl u sebe prostě „něco“…<br />
Určitě to „něco“ nebylo hodné obdivu, pokud by ho hodnotil někdo, kdo ho<br />
neznal, nebo já, který jsem ho poznal jako konkurenta. Často, když Prem předváděl,<br />
náhle odešel se slovy: „Pro<strong>mi</strong>ňte, telefon,“ a odešel do výčepu. Někdy se vrátil až za půl<br />
hodiny. Nebo si koupil sklenici marmelády, odstranil z ní etiketu a prohlásil, že<br />
marmeládu zavařil ve svém speciálním hrnci. Všichni se divili, jak je to možné. Prem<br />
vysvětloval, že sám napsal velice odbornou knihu o této nové metodě a že každému,<br />
kdo si koupí hrnec, pošle jeden výtisk, až kniha bude vytištěna. Zákazníci pak<br />
v obchodech vyžadovali knihu, která vůbec neexistovala. Když Prem končil prodej,<br />
hrnec ukradl a zkoušel ho draze prodat, ale protože nenašel kupce, vyměnil hrnec za psa<br />
a toho prodal za pár šilinků.<br />
Když jsem se vyrovnával v prodejnách a pokračoval do Truro, majitel obchodu<br />
<strong>mi</strong> dal šek a dříve než jsem se stačil zeptat proč <strong>mi</strong> platí víc, řekl: „Prem řekl, že je<br />
obvyklé dát prodejci pětiprocentní rabat.“ Kromě „Děkuji“ jsem neřekl nic a strčil jsem<br />
šek do kapsy.<br />
Prodejci jsou placeni mzdou a rabatem od firmy a nemají nárok požadovat něco<br />
od majitelů obchodů. Ve všech městech v Cornwallu, kde jsem vystavoval jsem se<br />
setkával s podezřívavostí a dostával jsem rabat v obchodech, kde jsem pracoval.<br />
Z Cornwallu jsem byl poslán do velkého obchodního domu v Londýně. Tam mě<br />
rozčilovalo velké množství nařízení a omezení. Pro každou činnost byla omezovací
Change language