No fakt, paní, věřte mi ! - Esperanto

se seřadilo snad víc než tisíc náklaďáků. Všechny ulice a uličky byly naplněné. Auta
projížděla střídavě branou. Poslední projel až za deset hodin.
Unavení a spokojení jsme opustili své zapakované bedny, abychom si pro ně
přišli následující den. Trh byl úspěšný. Měli jsme dobrý zisk. V pondělí budeme muset
jet do Bristolu, kde bude trh otevřen ve středu.
V neděli jsem se vrátil do téměř prázdné haly pro své věci připravené do Bristolu.
Zjistil jsem, že chybí dvě vědra a balík bílých plášťů a zástěr. Rozzlobil jsem se. Uviděl
jsem dva strážníky, kteří stáli poblíž. Zavolal jsem na ně: „Tady chybí kbelíky a prádlo!
To nemůžete na to dát pozor?“
Oni se ale smáli a lhostejně řekli: „Jen to?“
Jeden z nich si mě vzal stranou a řekl mi: „Poslouchej, buď rád, že jsi přišel jen o
to. My hlídáme, ale uznej, celou noc se nakládalo. Nemůžeme zkoumat, komu která věc
patří. Vždyť by to bylo směšné, nemyslíš? A trvalo by to měsíce. Tuto noc ukradli
bednu s dalekohledy v ceně tisíc liber. Včera ráno odneslo několik chlapů
v kombinézách z haly forte piáno. Mnoho lidí je vidělo, ale nikoho nenapadlo, že za něj
nikdo nezaplatil. Ale nejdrzejší krádež se stala včera v noci po uzavření tržiště. Dva
ředitelé stáli ve své hale a popíjeli visky. Dva dělníci je požádali, aby byli tak laskaví a
odešli z haly, protože potřebují srolovat koberec. Ředitelé odešli stranou, chlapi stočili
koberec a odešli s ním. Na krádež se přišlo až když přišli pro koberec zaměstnanci
firmy. Naše práce není tak snadná jak si lidé myslí. Zloději jsou šikovní a drzí. Tuhle
jsme se ale zasmáli. Chytili jsme automobilového zloděje, už jsme ho znali. Ptali jsme
se ho: Proč jsi ukradl takové staré auto? To přece není tvůj styl. Takové auto za to
nestojí. Zloděj nám řekl: Já ho vlastně neukradl, no fakt, ne. Šel jsem s kamarádem a
všimli jsme si toho auta a kámoš mi povídá: Hele auto a nejde ukrást. Koukám – auto je
uvázáno řetězem za kolo na kandelábr. Tak jsem jednoduše odmontoval kolo s řetězem
a nasadil rezervu a odjel o kus dál. Pak jsme se bavili, jak je chlap od auta překvapenej,
když našel na řetězu kolo u kandelábru a auto nikde.“
Šel jsem za Martinem do jeho bytu, abych zjistil jak se rozhodl, zda půjde s námi
do Bristolu. Několikrát jsem se ho už ptal, ale on vždycky odpověděl, že zatím neví.
Vešel jsem k němu do pokoje. Nikdy jsem neviděl takový nepořádek. Podlaha,
nábytek, všechno bylo přeplněno knihami, novinami, časopisy, papíry, špinavým
nádobím a prádlem. Knih tam bylo nejvíc.
„Pojď dál Viku,“ zval mě dovnitř, „buď vítán v mém zámku! Odpočiň si!“ A
když viděl, že žádná židle není prázdná, rukou smetl knihy na zem.
„Kde máš svoji krasavici? Proč jsi ji nevzal sebou?“
„Jdu přímo z trhu. Ona je doma a balí, časně ráno jedeme do Bristolu. Martine,
jedeš s námi nebo ne? My to musíme vědět.“
„Viku, ne. Bohužel ne. Rve mi to srdce, ale musím jinam.“
„Nestačil ti výdělek?“
„Co to povídáš? Víc než dost jsem dostal. Nejedná se o peníze, ani o práci.
Musím navštívit svého potomka a pak musím ještě něco naléhavého udělat.“
„A to je mi překvapení, já jsem nevěděl, že máš syna.“