No fakt, paní, věřte mi ! - Esperanto

„My zásadně protestujeme proti pomluvám, viď Berte!“ přerušil nás Mark.
„Zavři tlamu!“ poručil Frank. „Ti dva prodávají plnící pera, nebo razítka na
prádlo. Plnící pera jsou obyčejná, opravdu obyčejná a mají hodnotu trochu menší než
papírová krabička, ve které jsou zabalená. Podobně ta olověná razítka mají hodnotu
menší, než surové olovo. Ať prodávají jedno, nebo druhé, způsob je stejný. Chytají lidi
a strkají jim ty věci do ruky a řeknou: dostali jste vzorek zdarma. Přirozeně, že ten,
koho chtějí oklamat, vezme tu věc do ruky, ale náš hoša jde s ním dál a říká: to se
rozdává zdarma jako reklama na naše speciální chránítka na pera a strčí člověku do ruky
ještě chránítko a sype ze sebe řeč a požaduje dva šilinky a šest pencí za komplet, který
vlastně nemá žádnou cenu. Člověk je popletený, drží v ruce pero a stydí se ho vrátit,
vždyť ho dostal zadarmo a tak zaplatí. Později pozná, že přeplatil a že pero se nehodí
ani k tomu, aby se s ním poškrábal na zadku. Razítko je malý kousek olova, vypadá
jako hříbek s nečitelným monogramem na plošce. Zrovna tak stejně ho strčí člověku do
ruky: dostal jste vzorek zdarma. A hoch se ptá hned dál, jestli se monogram hodí, jestli
souhlasí s jeho jménem a to je záminka, aby ho zavedl ke stánku, kde je člověk přinucen
koupit si barvu. Razítko je nanejvýš vhodné, aby se s ním zničilo prádlo.“
„A škrabátko?“ zeptal jsem se.
„Škrabátko je naše slovo pro elektrickou jehlu. S ním se může rýt na stříbrné
nebo zlaté předměty, třeba na cigártašky. Rytí je drahé, když to dělá odborník, ale ne,
když to dělá fušer,“ dodal Frank a zašilhal na Berta a Marka.
„Ale jak jsi slyšel, oni si přihlásí rydlo, aby dostali stánek. Obvykle si stánek
vyberou u vchodu a výsledek je, že ti napálení lidé si pak nechtějí koupit ani dobré
zboží. A proto správci trhů tak milují vzorkový prodej.“
Hoši mlčeli, jen se blbě usmívali. Bavili jsme se a objednávali si pití. Hovor se
stočil na zkušenosti s ubytováním. Frank řekl: „Pamatuji si … to bylo v Birminghamu
… ptal jsem se jedné domácí, jestli nemá pokoj k pronajmutí. Řekla, že jó, ale že tam
budu moci jít až za několik hodin. To se mi hodilo, ale chtěl jsem pokoj nejdřív vidět.
Domácí řekla, že pokoj není uklizený a že to nejde. Řekl jsem jí, že mi to nevadí, že to
přehlídnu, jen se podívám, než se rozhodnu. Ale představte si ten šok, když mi řekla: To
se vůbec nehodí, v posteli je ještě nebožtík.“
Mark řekl: „Pamatuješ na ložnici duchů ve Walesu, Berte?“
„Nemluv o tom!“ řekl Bert. „Pouhá zmínka o tom a mrazí mě po celém těle.“
„Co to povídáš,“ obrátil jsem se na Marka, „už od dětství nevěřím na duchy.“
„Neříkal bys to, kdybys neprožil to co my,“ zvážněl Mark, „co teď řeknu je slovo
od slova pravda a Bert to může dosvědčit. Hledali jsme ubytování ve vesnici, jméno
jsem už zapomněl, nikdy si nepamatuji ty nevyslovitelný velšský jména. Nocleh jsme
nemohli nalézt. Už se stmívalo a jinovatka se objevovala na střechách. Unavení a
promrzlí po dlouhém hledání jsme šli do výčepu trochu se ohřát a odpočinout. Byli tam
jen tři sedláci a mluvili velšsky. Pili jsme a bylo ticho. Přemýšleli jsme o noclehu.
´Zeptej se jich´ vybídl mě Bert. ´Myslíš, že rozumějí anglicky?´ řekl jsem. ´Myslím že
jó,´ odpověděl. Zeptal jsem se tedy. Venkovani odpověděli anglicky s velšským
přízvukem a s vysokým tónem na konci věty. Byli ochotní, ale o místu nevěděli. Jeden
z nich řekl: ´Mohli byste to zkusit u Jonese. Nevím, jestli pronajímá pokoje, ale žije sám