k u l t u r a a s p o l e č n o s tŠUMAVA CHRÁNÍCÍ A CHRÁNĚNÁFOTO: STANISLAVA KYSELOVÁ, ARCHIV AUTORKYRada pro popularizaci vědy AV ČRuvedla 25. dubna 2012v knihkupectví Academiana Václavském náměstí v Prazeprvní Akademickou kavárnuletošního roku. O naléhavém tématuNárodního parku Šumava diskutovaliMVDr. Jaromír Bláha z Hnutí DUHA,doc. Lubomír Hrouda z Katedrybotaniky Přírodovědecké fakulty UKa doc. Miroslav Svobodaz Katedry pěstování lesaFakulty lesnické a dřevařskéČeské zemědělské univerzity.Je symptomatické, že se do šumavských hvozdův posledních měsících – houfněji než kdy jindy – vydávajíi politici a veřejní činitelé za doprovodu vědcůa profesionálních odborníků. Nepřekračují ovšem padlévelikány horských smrčin, ale v závětří kulatých stolů,vysokoškolských seminářů i sněmovních debat se snažídobrat optimálního statutu Národního parku, jenž bybyl artikulován v připravovaném a stále oddalovanémab34zákonu o Šumavě. Klopotná cesta plná ekonomických,biologických i sémantických vývratů, jejíhož cílese nedaří konsensuálně dosáhnout. V sázce je zachovánídvojjediné podoby Šumavy coby rozlohoumimořádného rezervoáru zeleně a zároveň evropskéjedinečnosti zbytků původního pralesa; též frontová liniestřetu lesníků a ekologů, jakkoli je třeba obě tvářeŠumavy respektovat. Neschopnost vědecké obce nalézt– ke škodě Šumavy – užitečný kompromis otevíráprostor politickému a ekonomickému machrování.Předcházející vsuvka má upozornit, že si aktéřiAkademické kavárny uvědomovali nebezpečí, kterév šumavské tematice číhá, totiž vyhnout se uvedenékonfrontaci a zaměřit se na to, čím je Šumava jedinečnáa krásná. Úhel pohledu akcentoval podle erudicea zkušenosti řečníků původní biotopy a charakterkvěteny.Na Šumavu jsme vstoupili reminiscencemi s literárnínápovědou; pěšinami klostermannovských tichých samoti vzpomínkou na bílý samum, váchalovskou apoteózouŠumavy romantické a umírající, stejně jako zachycenímecha z Bavorského lesa v díle AdalbertaStiftera a Alfréda Kubina. Zazněl i obrozenecký hlas– co jiného je Svatobor nad Sušicí?Kavárna byla koncipována jako procházka našímnejvětším parkem o rozloze 681 km 2 , jenž představujeprahorní starobylostí zaoblené horské pásmov podstatě smrkových lesů rozložené na jižní hraniciČech, která jej otevírá devastujícím vichrům z hornodunajskénížiny. Při vstupu do bezbřehého moře zeleněse musíme nejdříve zbavit optického klamu. Nenacházímese jen v odvěké dílně přírody, ale takév lidském artefaktu vytvářeném za účelem otopu i poptávkysklářských, případně železářských pecí; leckdejiž od sedmnáctého století. Původně se na většiněúzemí nacházely smíšené lesy. Buk se smrkema jedlí. Se stoupající nadmořskou výškou se výraznějiprosazoval smrk. Pro nenasytné pece se smrk hodilnejlépe; je odolnější než jedle, roste rychleji než buk.Podivíme-li se, kolik tisíců hektarů lesa pohltily skleněnékorálky, tabulové sklo či secesní umělecké výtvory,připomeňme, v kolika místních názvech Šumavyse ozve slovo huť, i okolnost, že v době největší sklářsképrodukce v Čechách byla soustředěna z většíčásti právě sem (až 80 %). Procházíme tedy třetí čidokonce leckde čtvrtou generací smrkových plantáží,které neměly čas zestárnout, a opakovaná monokultura(cca 30 % lesů ve vyšších polohách) není v nejlepšímstavu. Všichni se shodnou, že prvním krokem,jak tento stav zlepšit, je navrátit se k původní pestrosti
smíšených lesů. Přidejme i korekci turistických představ.Většina šumavských luk, které svou pestrostí výraznědotvářejí estetickou hodnotu národního parku,je sekundárního původu, tj. vedlejší produkt holosečív honbě za dřevem.Existuje tedy ještě tvář šumavské přírody nezasaženálidským mejkapem? Je vzácná a musíme se zaní vydat do vrcholových partií smrkových lesů ve výškáchkolem 1 200 metrů; stabilizované klimaxovésmrčiny v místech, kde neodolá extrémním podmínkámžádná jiná dřevina. Od vojácky vyrovnanýchplantáží se liší věkovou i prostorově diferencovanouskladbou a obtížně přístupné a méně výnosné unikalypozornosti člověka. Na rozdíl od sklízených plantážídosahovaly plného věku a zestárly, aby se na koncivegetačního života rozpadly, což je přirozený koneckaždého lesa spojený i s jeho znovuzrozením, postupnousamoobnovou, regenerací. Zdánlivě překvapujícísamozřejmost, s níž se v lesích – „továrnách nadřevo“ – nesetkáváme. Z pylových analýz i dendrochronologickéhodatování podle charakteru letokruhůvíme, že byly vystaveny, jistě i za účasti smrkového lýkožrouta,periodickým disturbancím, pravěkým Kyrillům– přesto nezanikly. Jistě jsou hodny zvláštníochrany a představují i ojedinělou příležitost, modelovépodmínky, jak tento jedinečný proces bez zásahučlověka sledovat. Jistě, má svá rizika a přináší i turistickyneatraktivní pohledy na uschlé či vyvrácené lesy.Kromě klimaxových smrčin představuje autentickéšumavské dědictví i bezlesí rašelinišť, blatkové borys borovicí blatkou a břízou pýřitou i druhová pestrostsuťových karů u vysokohorských jezer. To vše je poskládánov jakési nepříliš souvislé mozaice a tvoří kolem10 % Národního parku s nejpřísnější ochranou.Průvodci v šumavských lesích byli komplementárněse doplňující Jaromír Bláha a Miroslav Svoboda, kterýje uznávaným odborníkem na domácí i evropské horskésmrčiny. Závěrem Lubomír Hrouda, znalec domácíflóry a vegetace, připojil příklady charakteristickýcha většinou i líbivých druhů šumavské květeny; pro botanickélaiky deziluze ve zjištění, že je květena Šumavypoměrně chudá a nemůže se pochlubit žádnými endemity– druhy, jež jinde nepotkáme. Odkud k nám tymnohdy nápadné symboly šumavské květeny běhempatnácti či dvaceti tisíc let pozdního glaciálu a postglaciálupřicestovaly? Většinou z Alp. Emblémem jejistě hořec panonský a jako dvorní doprovod třeba dřípatkahorská, žluté terče prhy arniky a kamzičníkurakouského, filigránská barevnost jestřábníku oranžového,obávaný travič oměj šalamounek i neočekávanézjevení jirnice modré. Jinou cestou se dala květenaustupující na jih před agresivitou kontinentálního ledovce.V podstatě jde o uprchlíky ze skandinávské tundry,kteří se již nevrátili domů. Kdo by neznal příběh břízy zakrslé,jakkoli si málokdo vzpomene na kýhanku sivolistouči šídlatky šumavských jezer. Návdavkem připojujipoznámku, jak plavuním pomohl po skončení železnéopony oddych na místech bývalých tankodromů.Akademickou kavárnu zakončila četba ukázekz Klostermannova díla Ze světa lesních samot, příspěvekdr. Věry Hroudové z Botanické zahrady UK;krajina kolem Březníku vyvolala chvilkovou iluzi i nostalgiizmizelého magického světa – snad by mohla býtsoučástí důvodové zprávy nového zákona o Šumavě,aby se ozřejmilo, oč především jde.Diskuse začala dotazem na osud všivce žezlovitého;příběh skandinávského přistěhovalce, který se navždyztratil. Těžiště v ostře a někdy osobně artikulované polemicespočívala v otázkách proč a jak Šumavu chránitči kdy se do ochrany nedotknutelného může zapojitsekera a pila, tedy v problematice i dikci, jíž jsme sechtěli vyhnout, neboť byly za hranicí kavárenské debaty.Komentář by představoval samotné expozé mimozáměr organizátorů i rozsah Akademické kavárnyjako žánru.Poděkování závěrem patří jak Šumavě, že jea přináší radost, tak i Radě pro popularizaci vědy,konkrétně tajemnici Bc. Karin Novákové za organizaciprogramu.■JAN KREKULE,Ústav experimentální botaniky AV ČR, v. v. i.35 abJaromír Bláhaz Hnutí DUHALubomír Hroudaz Katedry botanikyPřírodovědeckéfakulty UKOBĚ FOTA: STANISLAVA KYSELOVÁ, AKADEMICKÝ BULLETIN