č.3 - Maskil

Vzpomínkana Editu ZochovickouČást první – Mezi Československem a Středním východemV lednu tohoto roku jsme uveřejnili zprávu o skonu paní Edity Zochovické. Zemřela 21. prosince 2007 (12. tevet)ve věku nedožitých 94 let. U příležitosti prvního jahrzeitu věnujeme této zajímavé osobnosti ještě jednu vzpomínku.Narodila se v roce 1914 v Novém Mestenad Váhom, její otec pocházel z Těšína,matka byla Slovenka. Otec zemřel, kdyžbyla Edita ještě velmi mladá. Rodina bylapoté v těžké finanční situaci a Edita nemohlastudovat. Vyučila se tedy zubní laborantkou.V době hospodářské krize zůstala ovšembez zaměstnání. Bezvýchodnou situaci serozhodla vyřešit v roce 1935odchodem do Palestiny. Pracovalapři sklizni pomerančů, bydlelave stanu. A ještě se stihlavdát. Nejednalo se ovšem o sňatekz nějaké velké lásky, ale sňatekúčelový. Sama po letechvzpomínala:„Byla to fiktivní svatba. PanZochovický byl ruský Žid, kterýse do Palestiny vypravil společněs dalšími židovskými hochykrátce po Říjnové revoluci… Jájsem přišla v roce 1935 do Palestinyjako turistka. Turistické vízum byloplatné jenom tři měsíce. V Palestině tehdyjistá židovská společnost zprostředkovávalasvatby děvčat, která se chtěla vdát za nějakéhopalestinského občana, aby mohla zůstat.Musela zaplatit pět liber, což byl měsíční plat.Bylo to hodně, ale pořád to ještě stálo za to.Pro mne byl vylosován Zochovický.V jeho kibucu ale nebyl rabín a civilní svatbytam neexistují, jenom židovské u rabinátu.A tak jsme na traktoru s přívěsem jeli do vedlejšívesnice za rabim Reutbergem.Židovským obřadům musí být přítomnodeset mužů, říká se tomu minjen. U rabínaReutberga se sešlo jenom osm mužů. Čekalijsme tedy na dvoře pod baldachýnem, až seještě dva najdou. Rabín poslal svého synkak sousedovi, ševci, ať nechá verpánek verpánkema přijde na minjen.Pořád jeden scházel, a mně to přišlostrašně k smíchu. Připadalo mi to jakoabsurdní divadlo. Stojím pod baldachýnems úplně cizím mužem, se kterým si nemůžuani promluvit. Mluvil jen rusky a snad jidiša hebrejsky. Já neuměla ani jednu z těch řečí.Myslela jsem, že puknu smíchy.A pořád tady byl problém, jak dlouhobudu ještě stát pod baldachýnem, než senajde desátý. Vtom šel kolem sedlák s krávoua rabín začal gestikulovat a vykřikovat,ať tu krávu přiváže k plotu a přijde na minjen,že bude svatba. Já se nemohla udržetsmíchy. Muž s krávou poslechl a tak seobřad konal. Vrchol všeho byl, když rabínIdentifikační průkaz nadporučice britské armádyřekl: ‚Hleďte, hleďte, jak se nevěsta už těší.‘To jsem se málem skácela smíchy.S panem Zochovickým jsem se setkalaještě jednou, když jsme se rozváděli. Bylo tov Haifě na rabinátu. Podle ortodoxníchžidovských předpisů mne on musel zapudita já musela vycouvat ze dveří. Ještě mnerabín upomínal, že se po rozvodu nesmímprovdat za kohena. Tak jsem vycouvala,zavřela dveře a tím to zhaslo.“Po svatbě získala tedy mladá paní Zochovickápalestinský pas, s nímž se roku 1937vrátila do Československa. Ovšem ne nadlouho, již o rok později utíkala znovu doPalestiny. Po zahájení války okupovali SpojenciPersii a pro svůj cenzurní úřad, kterýzřídili v Teheránu, hledali jazykově schopnépracovníky. Edita ovládala angličtinu, němčinu,samozřejmě češtinu (ta byla třeba, protožev Teheránu žilo mnoho Čechů, kteří pracovaliv místní Škodovce), slovenštinua částečně rovněž maďarštinu. O práci, kterouvykonávala od března 1942, říkala: „Bylo todobře honorováno, ale byla to otrava. Čístcizí dopisy není příjemná práce.“V Teheránu dlouho nezůstala, ještě v roce1942 se vrátila do Palestiny a přihlásila se doarmády. Po dvouměsíčním výcviku začalasloužit jako řidička u 8. armády v Egyptě.Vzpomínala, že v době, kdy vrcholily přípravyna velkou invazi v Al-Alemejnu(Montgomeryho ofenzíva proti Rommelovi),trávila za volantem i osmnáct hodin denně.Po čase stráveném v Egyptěve znovu vrátila do Palestiny,tentokrát proto, aby tu absolvovaladůstojnický kurz, do nějžbyla vybrána. Kurz trval šesttýdnů a dokončila jej jen zhrubapolovina dívek. Edita patřilak těm úspěšným. Poté se znovuvrátila do služby v Egyptě.O desítky let později našla vesvých dokladech opis vojenskéhovysílání československéhorozhlasu v Káhiře ze dne 4. 3.1943 o československých vojačkáchna Středním východě:„Znělka, kroky. Takto pochodují našivojáci... naše vojačky.Ano, máme na Strednom východe taktiežčeskoslovenské vojačky. Vlastně sa stáleešte nevie, ako sa im má správné českyalebo slovensky hovoriť. Všeobecné sa imhovorí „ejtýesky“ podla skrutky A. T. S.,ktorá sa v angličtině hláskuje ej tý es –Auxiliary Territorial Service, čiže pomocnápozemná služba.Jakou pomoc přinášejí armádě, to umímálokdo ocenit. Jsou prostě všude, kdenemusí být vyloženě chlap. Zvlášť populárníjsou „drajverky“, řidičky aut. Najednouvidíte dlouhatánský konvoj. V Československujsme jim říkali kolona, zkrátka řadunákladních aut, ani jeden šofér u toho, zatosamé šoférky.První československá jednotka ATSskončila úspěšně výcvik a opouští cvičnýtábor, aby nastoupila úkoly někde na Střednímvýchodě. Některé dívky byly povýšeny.Na srdečném večírku, kterého sezúčastnila i nejvyšší velitelka ATS na Střednímvýchodě lady Cripps, se zpívaly české12Prosinec 2008