You also want an ePaper? Increase the reach of your titles
YUMPU automatically turns print PDFs into web optimized ePapers that Google loves.
sauilo 6/2005<br />
Robert Graves: Řecké mýty, Odeon, 1982<br />
Toto dvousvazkové dílo je výrazným počinem autora, který<br />
je znám především svými romány, z antického prostředí.<br />
Překládal také antické autory, je tedy zřejmé, že byl s antickým<br />
prostředím velmi dobře obeznámen. Jeho nejznámější román<br />
je asi „Já Claudius“ (1934). Zde se vydal na pole mytologie,<br />
a to dost odvážným způsobem. Rozebírá zde řecké mýty<br />
do nejjemnějších detailů, a pak se i pokouší o jejich výklad,<br />
se kterým se mnoho badatelů nemůže ztotožnit.<br />
Ano, Robert Graves jde trochu napříč historií i prostorem. Již<br />
v úvodu se snaží nalézt paralely mezi zvyky řeckými a zvyky<br />
mexických indiánů. Srovnává i nesrovnatelné. Jde dál, než<br />
by si seriózní badatel mohl dovolit. Jeho náhled je spíše<br />
poetický a iracionální než cokoliv jiného. a proto také mezi<br />
odborníky není příliš uznáván. Ale na druhou stranu, toto dílo<br />
bylo napsáno v roce 1955, jeho revidované vydání vyšlo v roce<br />
1960, je tedy třeba na brát na to zřetel.<br />
To, co je možná v jeho díle<br />
dominantní, je zejména ženská<br />
stránka řeckého náboženství,<br />
zejména trojjediná Měsíčná<br />
bohyně. Tedy vlastně<br />
jde o předřeckých kulty, které<br />
pak příchozí indoevropské<br />
kmeny postupně potíraly,<br />
nebo je částečně absorbovaly<br />
a přetvořily. Tato stránka<br />
je zde velmi zdůrazňována,<br />
a proto mě právě toto dílo<br />
zaujalo, neboť ve většině<br />
pojednáních o řecké mytologii<br />
je rozvedena zejména<br />
„klasická mytologie“ olympských bohů a hrdinů, tedy hlavně<br />
Dia a jeho potomků. Stará ženská božstva v těchto mýtech<br />
vystupují většinou jen jako „obludy“, které hrdinové pobíjí<br />
nebo si je podrobují.<br />
Jazyk mýtů byl jazykem magickým, a postupně byl pokažen.<br />
Napřed patriarchálními dobyvateli a pak filosofy. Stará tradice<br />
byla podle Gravese udržena pouze v řeckých mystériích.<br />
Násilné přesvědčování a podmaňování obyvatelstva se odráží<br />
i v mýtech. Nejednou Zeus znásilní nějakou dívku, a dokonce<br />
i Héru, která ho odmítala. Výrazně se přesila mužských božstev<br />
objevuje zejména v mýtu o Pallas Athéně, která je v podstatě<br />
mužským božstvem. Neboť se zrodila z Diovy hlavy, a staví<br />
se vždy za otce.<br />
Graves v řeckých mýtech vidí především tyto události. Zásadně<br />
se vymezuje proti Jungovi a jeho výkladu mýtů jako řeči<br />
nevědomí. a podává svoje vlastní výklady. Jsou možná dost<br />
kontroverzní, ale na druhou stranu, člověku, který je s řeckou<br />
mytologií dosti obeznámen, nemohou nijak ublížit. Naopak,<br />
Graves uchopuje mýty jedinečným způsobem. Zdá se, jakoby<br />
dokázal nahlédnout to, co jiní badatelé, kteří se sice pitvají<br />
v kdečem, aby analyzovali, nedovedou. Dokáže nám předat<br />
řecké mýty tak, že se do nich můžeme vžít. na druhou stranu<br />
se jednoznačně vymezuje v tom, co je mýtus. Uvádí dvanáct<br />
příkladů toho, co není mýtus. a patří tam třeba Hésiodovo<br />
Zrození bohů. Ale na druhou stranu i Hésioda cituje. Mýty jsou<br />
pro něj de facto jen příběhy, v nichž se odráží historické<br />
události, náboženství a uspořádání tehdejší společnosti.<br />
Celá kniha zachovává jednotný rámec. Napřed je vyprávěn<br />
mýtus, který je členěn do odstavců a opatřen poznámkami,<br />
odkud autor čerpal. Hned poté následuje výklad, který nejen<br />
uvádí mnoho souvislostí s dalšími mytologiemi či historií,<br />
a v němž autor zabíhá i do Babylónie či židovské mytologie.<br />
Výklad je pak mnohem obsáhlejší, než samotný mýtus. Ostatně<br />
výklad se dá lehce přeskočit.<br />
Graves uvádí i verze mýtů, z nichž se zachovaly jen zlomky<br />
a pokouší se o jejich rekonstrukci. Začíná pelasgickým mýtem<br />
o stvoření. v něm vystupuje tvořivý had Ofion a bohyně<br />
Eurynomé. Jak uvádí dále, je to typický, matriarchální mýtus.<br />
o roli mužů v té době hovoří už v úvodu. Úcta k otcovství zde<br />
nebyla, Vlastně se ještě nevědělo, že muž, je ten, kdo může<br />
za to, že žena rodí. Přičítalo se to různým jevům. Např. řekám,<br />
větru, pojezením nějakého ovoce či bobů. (1) Potom následují<br />
další mýty o stvoření, včetně těch filosofických. ve všech<br />
se objevuje vzpomínka na<br />
matriarchát. Zajímavá je zejména<br />
zmínka o Alalkoméneovi<br />
(1.p. Alalkomeneus), který<br />
v mýtu o pěti lidských věcích,<br />
údajně existoval dříve<br />
než měsíc a vychovával Athénu.<br />
Podle Gravese je tato postava<br />
pouze fiktivní, a jde<br />
o mužský tvar od Athénina<br />
přídomku Alalkomeneis. Jde<br />
tedy jen o jakési patriarchální<br />
dogma, podle nějž žena není<br />
schopna poradit si bez mužovy<br />
rady. Takovýchto podobných<br />
narážek je v knize více,<br />
a já začínám chápat, proč se možná badatelům, kteří jsou především<br />
muži, tato kniha nezamlouvá, bez ohledu na věrohodnost<br />
údajů.<br />
Graves všechny mýty vykládá trošku „jinak“. Ale to „jinak“,<br />
je právě to, co nás posune dál, donutí nás nad mýty přemýšlet,<br />
ověřovat si to, co se nám nezdá, a pídit se dál po podrobnostech.<br />
Pomáhá nám také uvědomit si souvislosti. Zajímavé je třeba<br />
srovnat trojici bohů Dia, Háda a Poseidóna s germánskou trojicí<br />
Ódin, Thór a Frey. ne ve funkční rovině, ale v tom, že všichni<br />
tito mají božské zbraně, ale nemají je sami od sebe. Řečtí<br />
bohové je dostali od Kyklopů, které Zeus pomohl osvobodit<br />
z Tartaru, a germánští je mají od černých álfů, také spíše<br />
temnějších bytostí. Zbraně jsou sice také jiné, ale jistá<br />
podobnost zde je.<br />
Přes stvoření se dostáváme k zrození jednotlivých bohů,<br />
k jejich příběhům, včetně méně známých postav. a s koncem<br />
prvního dílu se dostaneme k hrdinům, z nichž nejvíce prostoru<br />
je zde věnováno Théseovi.<br />
V druhém díle se začíná Oidipem, pak rodem Atreovců, který<br />
je zde vylíčen tak, že přečtení <strong>tohoto</strong> díla se s chutí můžeme<br />
vrhnout na Homéra, aniž bychom pořád listovali v rejstříku,<br />
kdo je kdo.<br />
- 39 -
Change language