Bezpečnostní politika České republiky – výzvy a problémy

měli dostatečné prostředky na transformaci armády, která by vedla k větší
kompatibilitě s armádami NATO. Při naší orientaci na NATO však nebylo
možné opomenout, že nejen garantuje naši bezpečnost, ale zároveň s ním budeme
muset sdílet všechna jeho bezpečnostní hrozby a z nich vyplývající rizika.
Předpokládalo se, že v budoucnosti se Armáda České republiky bude skládat
z jednotek rychlého nasazení, pozemního vojska, protivzdušné obrany a
vojsk územní obrany. Jednotky rychlého nasazení budou profesionální, vojska
územní obrany budou tvořit jak profesionálové, tak povolanci a záložníci. Letectvo
a protivzdušná obrana budou koncipovány jako nejpohotovější složka armády,
jejíž mírová a válečná struktura se neliší. To vyžadovalo další profesionalizaci
armády.
Bílá kniha o obraně ČR završila první etapu výstavby AČR a vytyčila
cestu do NATO. Dne 21. prosince byla 1994 vládou České republiky přijata
nová vojenská strategie. Hlavním principem vojenskostrategické koncepce
obrany bylo, že ČR a její armáda musí být připraveny čelit vojenskému napadení
jakkoli silným protivníkem z kteréhokoli směru a za jakýchkoli podmínek
zahájení a vedení války s využitím možností mezinárodních bezpečnostních
struktur a spojenců.
Bylo zřejmé, že toto politické zadání i s konkrétním návrhem vojenských
struktur v počtu nejméně 32 brigád (brigáda rychlého nasazení, sedm mechanizovaných
brigád, čtrnáct brigád územní obrany, pět leteckých základen,
dvě brigády protiletadlového raketového vojska, tři brigády radiotechnického
vojska a další útvary, jednotky a zařízení speciálních druhů vojsk) bylo nereálné
a vzhledem k zastarávání zbraňových systémů a ceně nových finančně neúnosné.
Včetně početního stavu mírové armády v rozsahu 0,6 až 0,7 % populace
a s válečnými stavy troj- až čtyřnásobně vyššími.
Ukazovala se tedy stále naléhavěji potřeba politicky vyjasnit úlohu, postavení
a charakter armády z hlediska zájmů ČR.
Poslanecká sněmovna Parlamentu, zejména její branný a bezpečnostní výbor,
se však více soustřeďovaly na omezování moci armády, personální změny a
kritiku. Východisko spatřovala jednostranně v členství v NATO, od kterého se
očekávalo další zaměření činnosti armády.
Vedoucí představitelé předpokládali brzký vstup České republiky do
NATO, což se přijetím projektu Partnerství pro mír ukázalo jako v krátkém časovém
termínu nereálné. Předpoklad urychleného vstupu do NATO byl i jednou
z příčin, proč nebyly včas rozvinuty práce na představě AČR.
I když členství v NATO zůstalo strategickým cílem, bylo zatím nahrazeno
činnostmi v NACC a přípravami na realizaci projektu Partnerství pro mír. To
prokázalo, že politická koncepce bezpečnostní politiky byla aktuálně potřebná.
Průběh první etapy výstavby Armády České republiky ukazuje, že vláda
a nové vedení resortu obrany v mnohém ustoupily od charakteru přestavby
ozbrojených sil zahájené bezprostředně po listopadu 1989. Na druhé
straně se republika a společnost výrazněji orientovaly na vstup do Severoatlantické
aliance.
13