Bezpečnostní politika České republiky – výzvy a problémy

autoritativní pakt Varšavský, nebyl tenkrát ojedinělý. Postupný rozpad sovětského
autoritativního satelitního systému spolu s nadějnými Gorbačovovy výroky
nemohl skrýt obavy politiků z možných konfliktů etnických a sociálních v
prostoru střední Evropy a na Balkáně. Mnozí západní politici varovali své nové
partnery z osvobozujících se zemí před přílišným tempem změn, zejména v oblasti
vojenské.
Vedle autonomních aktivit obnovujících politickou suverenitu zemí rozpadajícího
se sovětského bloku probíhala ve Vídni mezinárodní konference o redukci
a teritoriálním rozmístění početně přesně definovaných kontingentů vojsk
a konvenčních zbraní.
Tempo, které jsme v odmítání přítomnosti sovětských vojsk na československém
území začali uplatňovat, vstupovalo do vídeňských jednání poněkud
rušivě a sovětští vyjednavači stavěli československé požadavky na okamžitý
odsun okupačních vojsk do protikladu s cíli dohodnutými ve Vídni. To se velmi
negativně projevovalo hned od počátku jednání se sovětskou delegací v Praze.
Nicméně díky dobré přípravě československých vyjednavačů, jejich neústupnosti
a nakonec i díky tolerantnímu přístupu prezidenta Havla i prezidenta
Gorbačova, byl termín odsunu okupačních sovětských vojsk sjednán a také dodržen.
V této fázi, tedy od listopadového převratu do plného odsunu sovětských
okupačních vojsk z Československa, je československá zahraničněpolitická
koncepce a její realizace naprosto totožná s politikou bezpečnostní a obrannou.
Jisté euforicky vyjadřované naděje o naprosté ztrátě vojenského ohrožení v evropském
prostoru, v němž zdál se zanikat princip bipolarity a atmosféra studené
války, byly poměrně brzy nahrazeny předvídavější a hlouběji propracovanou
tezí o integračním významu Severoatlantické aliance a nezbytnosti úplného zrušení
nereformovatelné Varšavské smlouvy.
Tento významný zlom nenastal v žádném případě jaksi přes noc, ale byl
výsledkem jednak solidního posouzení rizik vyplývajících z existence rozhodně
nedemokratických rigidních sovětských struktur ovládajících onen agresivní
pakt. Setrvání na tezi o možném pokračování existence obou vojensko-politických
paktů, ukázalo se rychle tvůrcům československé zahraniční a obranné
politiky jako vážné nebezpečí. Hrozilo, že hranice mezi demokratickým světem,
určitým způsobem charakterizovaným a v podstatě symbolizovaným severoatlantickým
společenstvím, a světem postsovětských zemí, demokracii teprve
hledajících, a to dost rozdílnými tempy, zůstane zachována a znemožní rozhodný
politický útok na nešťastné jaltské uspořádání Evropy po druhé světové
válce.
Trvání Varšavské smlouvy v jakékoliv podobě ospravedlňovala by jaksi
dodatečně – a to dokonce se souhlasem těch, kterým byla účast na ní násilně
vnucena – jakousi novou, snad mírnější, přece jen však zřetelnou rozdvojenost
Evropy. Snaha vymanit se z jakéhokoliv pokračujícího omezujícího vlivu
Moskvy na vnitropolitické, ekonomické, vojenské a zahraničněpolitické
chování byla vyjadřována nejsilněji právě v Praze. V kontrastu k výše citované-
43