Bezpečnostní politika České republiky – výzvy a problémy

Antonín Rašek
Nelehká přeměna armády a zrod bezpečnostní
politiky
(Hlavní referát na konferenci „15. let vývoje bezpečnostní politiky a armády
v Československu a České republice“)
Zkušenosti patnácti polistopadových let patří spolu s analýzou bezpečnostních
hrozeb a z nich vyplývajících rizik a zdrojových možností státu
mezi základní východiska bezpečnostní politiky České republiky. Její koncipování
je složité proto, že již po pádu bipolarity stály evropské instituce jako Evropská
unie, Západoevropská unie, Rada Evropy, Organizace pro bezpečnost a
spolupráci v Evropě i NATO a OSN před nutností přehodnotit své základní určení,
smysl, obsah činnosti i organizační struktury. Složitý postkomunistický vývoj
a globální terorismus odpovídající reakce ještě zkomplikovaly. Česká
republika měla, má a bude mít pro EU a NATO význam zvláště proto, že se nachází
v sevření hlavní geostrategické osy Paříž – Berlín – Varšava – Kyjev –
Moskva a vedlejší osy směřující z Německa na Balkán.
Stejně vážným problémem je přechod od bezpečnostních rozhodovacích
procesů v souladu s mezinárodním právem s respektováním suverenity a dodržování
lidských práv. Mezinárodněprávní změny tu nejsou myslitelné bez axiologických
diskusí. Nemůžeme předpokládat, že euroatlantická hodnotová orientace
je shodná s hodnotami ostatních světových civilizací, jak upozornil Huntington.
Rozpad komunistického systému ve střední a východní Evropě vedl ke
konci bipolárního napětí ve světě. Jeho hlavní aktéři – Spojené státy a Sovětský
svaz, resp. nástupnické Rusko – udržovaly mezi sebou od začátku 90. let v podstatě
dobré vzájemné vztahy. Tím se výrazně oslabilo i globální bezpečnostní
ohrožení jak v Evropě, tak ve světě. Zároveň se zlepšilo i bezpečnostní prostředí,
ve kterém se nachází Česká republika. Podobně je tomu i nyní, kdy dochází
ke shodě mezi USA a Ruskem v boji proti mezinárodnímu terorismu, jakkoli se
jeho formy mohou lišit.
Globální bezpečnostní ohrožení však bylo nahrazeno řadou jiných bezpečnostních
rizik, vyplývajících z různého stupně stabilizace či destabilizace
postkomunistických zemí a regionů. Zatímco rozpad komunistického systému
proběhl s výjimkou Rumunska bez násilí, tedy nepřehlédnutelně lépe než se
kdykoli očekávalo, poté byl postkomunistický vývoj a dosud je provázen
vážnými komplikacemi, které nikdo v tak až často katastrofickém vyústění nepředpokládal.
7