Bezpečnostní politika České republiky – výzvy a problémy

Ozbrojené síly v situaci očekávaného rozdělení
federálního státu
Tlaky na rozdělení federace provázely složité procesy prvních transformačních
kroků v československé armádě od prvních okamžiků po pádu totalitního
komunistického režimu a velmi silně komplikovaly jejich přípravu a zejména
jejich realizaci. Ve vzduchu visela hrozba rozdělení státu. Radikálně nacionalisticky
smýšlející skupinky slovenských důstojníků v jednotkách československé
armády umístěných na Slovensku, zejména v letectvu, vyvolávaly svými
protičeskými aktivitami napětí. Aktivity členů těchto skupin v mnoha případech
hraničily s protizákonným jednáním. Situaci vyhrocovali také někteří poslanci
Federálního shromáždění za nacionalistickou slovenskou Národní stranu, kteří
aktivity mladých radikálně nacionalistky smýšlejících důstojníků nejen podporovali,
ale přímo iniciovali.
Také někteří vyšší armádní velitelé slovenské národnosti dávali tu více tu
méně najevo výrazné hranice své loajality vůči federálnímu ministerstvu obrany;
zejména generál Tuchyňa začal v průběhu roku 1992 tajně jednat s Vladimírem
Mečiarem a přes varování, kterého se mu dostalo od ministra obrany, připravoval
na vlastní pěst rozdělení armády a formoval tajně nové velení budoucí
armády očekávaného slovenského samostatného státu.
Napětí vstupovalo do armády i přes veškerou snahu převážné většiny armádních
velitelů oddaných federální myšlence. Možnost rozdělení státu ve dvě
samostatné republiky bylo třeba brát v úvahu zejména při vytváření nových organizačních
struktur. I zde však muselo se ministerstvo obrany a generální štáb
armády spoléhat spíše na vlastní intuici než na jasné a srozumitelné pokyny vlády,
parlamentu nebo prezidenta republiky jako vrchního velitele ozbrojených
sil. Vedení ministerstva a generálnímu štábu bylo zřejmé, že je nezbytně nutné
připravit takovou organizační strukturu ozbrojených sil, a tak armádu rozmístit
na území dosud společného státu, aby v případě rozpadu federace, nedošlo k
jejich kolapsu, či dokonce ke konfliktním situacím.
Vedení ministerstva obrany a vyšším armádním velitelům bylo také zřejmé,
že morální stav armády a její schopnosti jsou bedlivě sledovány představiteli
zemí, o jejichž spojenectví nový československý demokratický režim usiloval
a do jejichž obranných struktur mínil v brzké budoucnosti vstoupit. Opět tedy to
byly ohledy zahraničněpolitické, které rozhodným způsobem ovlivňovaly vše,
co armáda v tom poměrně krátkém období od listopadu roku 1989 až do konce
roku 1992 činila, jak se transformovala, nově strukturovala a rozmísťovala.
Některé procesy, které v té době armádu charakterizovaly, zejména plnění
úkolů vyplývajících z vídeňské úmluvy o redukci zbraňových systémů a snižování
početních stavů vojsk, jakož i redislokace československé armády, byly
pozorovateli demokratických států hodnoceny jako velmi úspěšné. Redislokace,
dosud nedostatečně popsaná a zhodnocená, byla největší logistickou akcí československé
armády od okamžiku jejího vzniku a byla z hlediska organizační ná-
51