Bezpečnostní politika České republiky – výzvy a problémy

jímž čele se ocitl, záruku loajality. Nutno potvrdit, že Vacek své slovo dodržel a
všechny pomluvy, které ho spojují s možností zneužít armádu k odporu proti
nastupující demokracii jsou nesmysly a lži. Nic na tom nemění ani to, že později
neunesl odchod z ministerské funkce a svým pozdějším politickým angažmá ve
prospěch komunistické strany obraz armády a jejího velení v očích veřejnosti
výrazně poškodil.
Trvalo samozřejmě jistou dobu než se naděje na pozitivní vývoj v armádě
potvrdila Vackovými rozkazy, které vedly zejména k rozpuštění armádní hlavní
politické správy, tedy k odstranění armádního komunistického politického vedení.
Souhlas s novou demokratickou politikou dala armáda najevo také velmi
prakticky svou významnou odbornou účastí na přípravě dohody o odchodu okupačních
sovětských vojsk z československého území. Armádní velení, mnozí
členové generálního štábu armády, zejména jeho náčelník generál Antonín Slimák
a jeho zástupce generál Rudolf Ducháček, jakož i velitelé tehdy existujících
okruhových velitelství iniciativně připravovali podklady nezbytné pro
jednání, a zároveň plnili s maximální odpovědností úkoly vyplývající z vídeňských
úmluv o redukci konvenčních zbrojních systémů a rozmístění vojsk.
Přes všechno pozitivní hodnocení některých nejvyšších armádních velitelů
nelze zamlčet, že armáda jako celek byla v neutěšeném stavu v mnoha ohledech.
Nižší velitelský sbor byl hluboce demoralizován, vztahy nižších velitelů s
vojáky základní služby byly konfliktní, velitelé byli až příliš často nedostatečně
připraveni na úkoly, které měli plnit, chovali se k mužstvu povýšeně, často
hrubě, jejich všeobecné vzdělání bylo mnohdy velmi ubohé a výcvik mužstva
byl v lepším případě nedostatečný, mnohde zcela vymizel. Dojem, který si po
dlouhá léta přinášeli do civilu mladí muži, kteří prošli základní vojenskou službou,
byl charakterizován znechucením ze zbytečně ztraceného času. V hrůzném
stavu byly ubytovací podmínky mužstva. V kasárnách, v nichž mladí muži žili,
scházely často ty nejzákladnější podmínky pro dodržování osobní hygieny.
Technický stav výzbroje, zejména dopravních prostředků, byl převážně nevyhovující,
což znechucovalo vojáky stejně, jako tiše sice, zato všeobecně odmítaný
nebo alespoň zpochybňovaný účel ozbrojených sil, tj. obrana socialismu.
Armáda se ve společnosti již dlouho, nejméně od okupace Československa
vojsky Varšavské smlouvy, netěšila dobré pověsti. Byla považována za zbytečnou,
neboť podvakrát již nebyla schopna ubránit svobodu země. Mnichov
nebyl v povědomí široké veřejnosti zapomenut a nečinnost armády v okamžiku
srpnové okupace v roce 1968 zasadila pověsti armády další ránu. Materiální výhody,
jimž se těšili armádní důstojníci, v rozhodující většině členové KSČ, také
nepřispívaly k tomu, aby armáda byla ve veřejnosti považována za instituci
společensky prospěšnou.
Nelze se tudíž divit, že se během listopadového převratu a krátce po něm,
ozvaly hlasy volající po rychlé a občansky silné kontrole armády. Nový ministr
obrany generál Miroslav Vacek reagoval na tyto požadavky poměrně rychle a
energicky, i když v mnoha případech pouze formálně.
47