Bezpečnostní politika České republiky – výzvy a problémy

Luboš Dobrovský
Stručný nástin polistopadového vývoje
zahraniční politiky a její vliv na formování
politiky bezpečnostní, respektive obranné
Nesamostatnost zahraniční politiky předlistopadového Československa
To, co se nazývá „bezpečnostní politikou“, má nepochybně celou řadu součástí
a podmínek, z nichž primární je, zejména pro období přechodu od státního
systému totalitního k demokracii, nová svobodná orientace zahraničněpolitická.
Vázanost komunistických totalitních státních institucí na moskevské mocenské
centrum byla i v oblasti zahraničněpolitické a bezpečnostní jak
vojenské, tak policejní – v jistém smyslu hlubší a tíživější než vázanost v oblasti
dejme tomu ekonomické. Jestliže v otázkách hospodářských mohly pevnost
moskevského sevření oslabovat například objektivní domácí podmínky rychlejšího
technologického vývoje a manažerské schopnosti domácích odborníků,
pak v otázkách bezpečnosti státu – a to jak bezpečnosti vnější, odvíjející se od
vnucené zahraničněpolitické orientace a od spojeneckých závazků, tak bezpečnosti
vnitřní – nic takového neexistovalo.
Nesamostatnost zahraničněpolitické orientace satelitního Československa
byla zřejmá více méně od konce druhé světové války, rozhodně pak od únorového
komunistického puče. Skutečnost, že Československo bylo v Jaltě z budoucí
demokratické Evropy odsunuto do sféry Sovětského vlivu, nebyla vlastně
až do pádu berlínské zdi nikdy žádnými demokratickými státníky Západu přiznána,
natož pak odmítnuta. Žádné pokusy o návrat do svobodné demokratické
Evropy nikdy nenastaly. Pokus o zmírnění totalitního tlaku v srpnu roku 1968
byl vojsky Varšavské smlouvy násilně zastaven, aniž by se demokratický Západ
pokusil alespoň o odsouzení tohoto imperiálního vojenského násilí.
Vše, čemu se zcela neprávem říkalo zahraniční politika, bylo podřízeno základním
velmocenským potřebám a požadavkům Sovětského svazu a tak zvaného
socialistického tábora, tedy skupiny satelitních států, zejména těch, které
byly sdruženy ve vojenském komplexu Varšavské smlouvy a v hospodářském
komplexu Rady vzájemné hospodářské pomoci (RVHP). Oba tyto komplexy
měly sice rozdílnou povahu ve smyslu jisté míry volnosti členů RVHP ve
srovnání s členstvím ve Varšavské smlouvě, nicméně například v oboru zbrojního
průmyslu panovala v obou seskupeních naprostá podřízenost ideologickým,
mocenským a vojenskopolitickým záměrům Sovětského svazu. V bipolárním
světě bylo Československo pevně připoutáno jak vojensky, tak hospodářsky a
samozřejmě zahraničněpoliticky k Moskvě, která nepřipouštěla sebemenší
odklon od vlastní linie, považujíc zejména rozdělení Evropy, především rozdě-
35