Bezpečnostní politika České republiky – výzvy a problémy

tona Ashe před 15 lety jsme tak začínali v mnoha ohledech od nuly a nebojím se
říci, že i z minusu. Dr. Rašek v hlavním referátu již postihl onen velmi složitý
proces vytváření základů a posléze vývoje bezpečnostní politiky, takže by bylo
zbytečné řadu věcí opakovat.
V každém případě před 15 lety nenastal Fukuyamův „konec historie“.
S mírnou nadsázkou spíše v mnoha ohledech nastal – což platí snad i dvojnásob
o oblasti bezpečnosti a bezpečnostní politiky – její začátek. Samozřejmě, platí
teze o posílení naší bezpečnosti, symbolizovaná nejdříve vstupem do NATO a
posléze EU, v žádném případě to ale neznamená, že jsme nebo budeme ušetřeni
přijímat a posléze realizovat taková rozhodnutí v bezpečnostní politice, které
ovlivní v krátkodobém a dlouhodobém horizontu nejen bezpečnost a obranyschopnost
republiky, ale i jejích spojenců. Dlužno dodat, že se přitom ocitáme a
budeme ocitat, ač bychom si to ještě v březnu 1999 dokázali až tak jasně představit,
mezi mnoha „mlýnskými kameny“.
Výchozí situace
Na místě je proto určité naznačení problémů, které jsou z pohledu České
republiky v bezpečnostní oblasti na pořadu dne, a to i na pozadí jejího současného
mezinárodněpolitického postavení.
1. Po rozšíření EU, které nejen symbolicky, ale i prakticky uzavřelo do jisté
míry přechodné období našeho celkového vývoje v jehož rámci jsme
se staly i členy NATO, se nacházíme v období formování nového
nadnárodního útvaru omezujícího moc národních států. Státní suverenita
přestává být absolutní zásadou i v oblasti bezpečnosti a zahraničních
vztahů jednotlivých zemí. Je to v podstatě dobrovolné a vzájemné
omezování suverenity, čímž začíná mizet ostrý rozdíl mezi vnitřními a
zahraničními záležitostmi. Bezesporu to bude mít v dohledné budoucnosti
vliv i na podobu a fungování ozbrojených sil, ale např. i
policie, justice, apod.
2. V zóně nadnárodního útvaru jakým je EU, tj. v zóně, kterou lze označit
podle Roberta O. Keohana jako zónu rostoucí vzájemné závislosti, se
také významně mění pojetí suverenity. Namísto tradičního teritoriálního
pojetí suverenity se vynořuje její nová soudobá podoba. V době, kdy se
politika stala součástí komplexních nadnárodních sítí, je zapotřebí chápat
suverenitu jako potenciál (zdroj) při vyjednáváních. Tento potenciál
čili politický zdroj se uplatňuje zejména v globálních procesech týkajících
se např. multinacionálních investic, ochrany prostředí, regulování
migrací, boje proti terorismu apod. Podobných procesů, které „ignorují“
teritoriální pojetí suverenity, přibývá, a tím roste potřeba řešení, která
mají mezinárodní povahu a často také nadnárodní. Vyjednávání a hle-
21