Bezpečnostní politika České republiky – výzvy a problémy

zkušenost jeho odpůrců totality, jeho kulatého stolu, významně ovlivnila i představy
československých, zejména však českých disidentů a odpůrců totality.
Události 17. listopadu 1989 v Praze, vše, co jim předcházelo i co rychle
následovalo, vedly k založení Občanského fóra, široce pojatého občanského
hnutí iniciovaného Václavem Havlem. Z občanského hnutí a z podobného hnutí
slovenského s názvem Veřejnost proti násilí, rekrutují se později, po dokončení
klidného převratového předání moci z rukou tehdejšího komunistického establišmentu,
představitelé nové vládní garnitury.
Jakkoliv je Občanské fórum hnutím spojujícím nejrůzněji ideově a politicky
orientované skupiny, shodují se jeho představitelé v otázkách zahraničněpolitických
a bezpečnostních na tom, že politicko hospodářský a vojenský vliv
Moskvy na další osudy státu musí být rozhodným způsobem oslaben, i když v
počátcích složitého a do značné míry improvizovaného převratového předávání
politické výkonné moci všichni více méně tápou v odpovědi na otázku, jak toho
docílit, čím konkrétně v tomto osvobozovacím jednání začít.
10. prosince 1989 stává se novým československým ministrem zahraničí
Jiří Dienstbier, spoluautor Pražské výzvy a autor samizdatové publikace Snění o
Evropě. V obou zmíněných textech, jak již bylo uvedeno výše, nalezneme základní
teze nové československé zahraničněpolitické orientace. Je jistě zcela
samozřejmé, že první kroky nového ministra zahraničí vedly k oslabování důsledků
jaltského rozdělení Evropy.
Symbolické stříhání drátů na československých hranicích s Německem a
Rakouskem je nepochybně zahraničněpolitický akt dotýkající se významně
otázek bezpečnostních. Nebude-li hranice mezi dvěma světy pociťována jako
neprostupná, jako hranice mezi nepřáteli, jak tomu dosud bylo, naznačuje se tím
více než zřetelně nutnost revize rozmístění vojsk po obou stranách této hranice
a dává se tím také najevo, že otázka přítomnosti sovětských vojsk na území našeho
státu bude muset být co nejdříve otevřena a jejich pobyt zde ukončen. Vždyť
hlavním argumentem vojenské okupace Československa vojsky Varšavského
paktu bylo tvrzení, že země je ohrožena možným útokem vojenských sil NA-
TO.
Po pádu berlínské zdi, po Gorbačovově odvolání Brežněvovy doktríny o
omezené suverenitě, nic nemohlo ospravedlnit setrvávání sovětských okupačních
vojsk na československém území. Argumenty, jimiž smlouva o dočasném
pobytu sovětských vojsk na československém teritoriu zdůvodňovala
svou existenci, byly otevíráním hranic významně oslabeny.
Tak jsme tomu rozuměli a chtěli rozumět v Praze. Ne ve všech hlavních
městech podobným způsobem jaltskou dohodou poškozených států byla tato
československá priorita chápána jako v daném okamžiku nezbytná a bezpečná.
Jisté rozpaky vyjadřovali i někteří představitelé Západu, obávající se výronu
konfliktních napětí s Moskvou. Její početné vojenské síly byly rozmístěny i na
území tehdy stále ještě existující NDR, jejíž připojení k Spolkové republice Německo
bylo považováno za podmínku odstranění evropského rozdělení.
41