Bezpečnostní politika České republiky – výzvy a problémy

Významným politickým projevem nově pojatého vztahu mezi současným
stavem ozbrojených sil a potřebou demonstrovat jeho proměnu tak, aby byla v
souladu s novou otevřenou zahraniční orientací, bylo jmenování civilisty ministrem
obrany.
Aniž by to bylo snad přímo vysloveno, znamenalo to, že armáda bude konečně
podřízena občanské kontrole, znamenalo to, že ministerstvo obrany přestává
být, jak tomu bylo za komunismu, pouhým ministerstvem armády, jakýmsi
jejím vrchním politickým velením, ale stává se místem státní správy široce
pojaté obrany státu, která se neobejde bez úzké spolupráce s ostatními ministerstvy;
pro první období zejména s ministerstvem zahraničních věcí.
Také proto ministrem obrany jmenuje prezident Havel v říjnu 1990 dosavadního
náměstka ministra zahraničí, Luboše Dobrovského, autora tohoto
textu, tedy člověka chápajícího zahraničněpolitický význam změn, které budou
muset v ozbrojených silách nastat, aby tak byly demonstrovány záměry proměny
československé zahraničněpolitické spojenecké orientace. Bez významu nebyla
zajisté ani disidentská minulost nového ministra obrany a jeho angažmá při
diplomatických jednáních směřujících k zajištění odchodu okupačních vojsk ze
země, jakož i jeho úsilí o budoucí zrušení Varšavské smlouvy.
Armáda je však i po jmenování civilního ministra jaksi ponechána sama
sobě. Kromě parlamentního tlaku na urychlení personálních změn, které měly
posílit důvěryhodnost ozbrojených sil v nových demokratických podmínkách,
nevytváří se žádná komplexní obranná politika státu. Ministr obrany v názorové
shodě s ministrem zahraničí a s prezidentem republiky usiluje sice o vytváření
koordinačních obranných aktivit v rámci „višegrádské trojky“, tedy mezi Československem,
Polskem a Maďarskem; při svých častých zahraničních cestách
hledá podporu u svých partnerů v západní Evropě a v USA a jako člověk blízký
prezidentu Havlovi získává sice osobně důvěru svých partnerů, nicméně jeho
usilování o přijetí československé armády jako armády spojenecké není na
demokratickém Západě zcela úspěšné.
Účast československé protichemické jednotky ve válce proti irácké agresi
v Perském zálivu vede samozřejmě západní spojence k jistotě, že Československo
to myslí s novou spojeneckou orientací vážně, přesto jistá míra nedůvěry
v armádu nedávno ještě začleněnou do svazku Varšavské smlouvy zcela překonána
není. Dokladem toho jsou neúspěšná jednání československého ministra
obrany v USA o odstranění embarga na vývoz amerického vojenského materiálu
do tzv. postkomunistických zemí v zájmu posílení a modernizace výzbroje
československé armády z amerických zdrojů.
Americký ministr obrany Richard Cheney sice vyjadřuje porozumění pro
československé požadavky, ale s politováním je musí odmítnout právě s poukazem
na stále ještě nezrušené embargo. Tento poněkud překvapivě rigidní postoj
brání kromě jiného také ve vytváření moderního systému sledování
vzdušného prostoru nad územím států višegrádské trojky, což byl projekt, který
by býval vytvořil významně pozitivní předpoklady k další, hlubší obranné
spolupráci Československa, Polska a Maďarska.
49