Bezpečnostní politika České republiky – výzvy a problémy

demokratickou, nesvobodnou, nicméně byl nebo se mnohým, kteří na Západě
netrpěli nedostatkem občanských svobod, mohl zdát i uprostřed studené války
poměrně stabilním a v rámci politiky ekvivalentního jaderného odstrašení i bezpečným.
Na jedné straně „my“, na straně druhé, a to kterékoliv, „oni“. „My“,
spřátelení, spokojení se svým stavem, pokud hovoříme o politicích, „oni“ – zřetelně
a jednoduše pojmenovatelní nepřátelé našich hodnot; jedno zda těch
demokratických či těch komunistických.
Pražská výzva dotkla se hned několika neuralgických zahraničněpolitických
tabu. Zpochybnila princip nedotknutelnosti tzv. poválečného uspořádání
Evropy, a zejména dala v textu implicitně najevo názor, že vojenskobezpečnostní
důsledky tohoto rozdělení, které před časem nalezly svůj institucionální výraz
v založení a existenci dvou protichůdně orientovaných vojensko-politických
paktů, Severoatlantické aliance a Varšavské smlouvy, budou muset být revidovány.
Skutečnost, že prvními zpochybňovateli nezbytnosti trvalého rozdělení
Evropy jako záruky míru byli Čechoslováci, (v ideologicko propagandistických
konstrukcích tedy ti, kdo se měli nejvíce obávat jakéhosi znovu a znovu připomínaného
německého revanšismu), mělo pro budoucnost významné důsledky.
V Pražské výzvě nutno hledat zdroj rozhodujících zahraničněpolitických
názorů aktivistů listopadového převratu v roce 1989, kteří ze svých funkcí
prezidenta republiky, ministra zahraničí a jeho náměstka, Luboše Dobrovského,
pozdějšího ministra obrany, autora tohoto textu, či Alexandra Vondry, Havlova
zahraničněpolitického poradce, určovali směry zahraničněpolitické a bezpečnostní
orientace k demokracii spějícího Československa.
Podrobně lze stav zahraničněpolitického uvažování někdejších disidentů
sledovat četbou Dienstbierova Snění o Evropě, které vyšlo v samizdatu již v
roce 1986. I zde, stejně jako v Pražské výzvě, nalezneme formulace, v nichž
nelze oddělit uvažování o zahraničněpolitické orientaci od uvažování o politice
bezpečnostní.
V této situaci vše, co se týkalo zejména bezpečnosti vnější, vše, co bylo
spojeno s armádami a s jejich zařazením do toho či onoho paktu, tedy buď do
NATO, nebo do Varšavské smlouvy, vycházelo z principu rozděleného,
bipolárního, vzájemně nepřátelského světa, který byl v té době v trvalém stavu
studené války, mělo být přijímáno jako neměnná, nedotknutelná danost.
Bude-li konečně smysl evropského rozdělení podroben zásadní revizi, budou-li
hledány možnosti a cesty k odstranění umělého násilného rozdělení zejména
Německa, jak to poněkud příliš diplomatickými větami nabízel závěrečný
helsinský akt a větami zcela otevřenými Pražská výzva, musí v delší či kratší
době dojít také na revizi účelu a snad i na samu existenci vojensko-politických
paktů, NATO a Varšavské smlouvy. Taková revize by samozřejmě zasáhla
samu podstatu stavu, jemuž jsme si zvykli říkat studená válka.
Den před vydáním Pražské výzvy, 10. března 1985, umírá politicky zcela
rigidní šéf sovětských komunistů Černěnko a na jeho místo 11. 3. nastupuje Michail
Gorbačov. Je to nepochybně náhodná shoda dat a okolností, nicméně
právě jistá liberalizace sovětské politiky spojená s Gorbačevovou „glasností“ a
39