Bezpečnostní politika České republiky – výzvy a problémy

evropským změnám kladla Moskva. Nedostávalo se zprvu ani jednoho ani
druhého. Řešení se hledalo zejména v oživování a posilování funkce KBSE a
vytváření jejích institucí, které měly umožnit vzájemnou diskusi o podmínkách
nové evropské bezpečnostní struktury v situaci, charakterizované rozpadem tzv.
socialistického tábora.
Představu o možném uchování a o postupné přeměně obou paktů, tedy
Severoatlantické aliance a Varšavské smlouvy jako dvou garantů propojujícího
se jednotného světa demokracie a lidských a občanských práv, kterou zastával
po krátkou dobu i prezident Václav Havel, opustilo jako první právě Československo.
Jednání československé diplomacie se sovětskými představiteli, včetně
samotného Gorbačova a zprvu i velmi progresivně uvažujícího ministra zahraničí
Eduarda Ševarnadzeho ukázalo, že představy Moskvy v této věci nejsou přijatelné.
Sovětské politické vedení trvalo, přes všechny sladké řeči o změnách,
na starém pojetí své vedoucí úlohy a na Varšavské smlouvě jako na garantu socialismu,
sice již značně uvolněného, nicméně stále ohroženého Západem.
K obraně před tímto ohrožením mínili v Moskvě, kde se generálové postupně
začali cítit silnější a silnější a zaháněli poměrně liberální dvojici Gorbačov/Ševarnadze
do úzkých, uchovat právě Varšavskou smlouvu. I když snad
připouštěli, že přímé vojenské ohrožení nikterak akutně nehrozí a hrozit pro nejbližší
budoucnost nebude, byla pro ně Varšavská smlouva také symbolem velmocenského
postavení jejich sovětského státu. Zejména v situaci charakterizované
stahováním sovětských vojsk ze střední Evropy a z teritoria NDR, jejíž
připojení k Spolkové republice Německo bylo otázkou pouhých měsíců, bylo
třeba hledat cestu ke zrušení Varšavského paktu s veškerou diplomatickou vynalézavostí
a opatrností.
To, oč v Evropě v prvních dvou letech po listopadovém převratu šlo, byla
zásadní změna v poválečném uspořádání. Zrušení bipolarity symbolizované a
garantované vojenským odstrašením, ukončení „studené války“. Mohu-li si
dovolit jistou míru beletrizace v pojmenování složitého procesu, který se
pokouším popsat, šlo o jednání a konání směřující k uzavření míru mezi dvěma
vzájemně vojensko mocensky si konkurujícími bloky. Problém byl o to složitější,
že jeden blok představoval demokratickou naději Evropy, druhý pak, o jehož
zánik jsme usilovali, byl nepochybně blokem reprezentujícím nesvobodu a
více či méně skrytou hrozbu protidemokratické agrese.
Varšavská smlouva byla ne zcela neprávem chápána mnohými jako nastražená
mina či méně ostře jako nevybuchlý granát a my, kdo jsme usilovali o
změnu, museli jsme se chovat jako opatrní pyrotechnici zneškodňující nebezpečnou
výbušninu. Ta operace byl poměrně dlouhý proces se dvěma vrcholnými
okamžiky. 25. února 1991 byl podepsán protokol o pozastavení platnosti dohod
v rámci Varšavské smlouvy a zrušení její vojenské organizace a struktur.
Prvního července téhož roku pak představitelé šesti členských zemí Varšavské
smlouvy za předsednictví prezidenta Václava Havla v Černínském paláci v
Praze rozpustili Varšavskou smlouvu s konečnou platností.
45