Bezpečnostní politika České republiky – výzvy a problémy

Po téměř deseti letech od počátků jejího konstituování, kde významnými
mezníky byla společná práce řady expertů na publikaci Bezpečnostní politika
České republiky pod vedením doktora Jaroslava Jandy v letech 1995-1996, založení
Asociace BOOSS v roce 2000 a vytvoření SBP CESES v letošním roce,
je bezpečnostní komunita již více méně respektovaným partnerem především
státní správy v diskusi o bezpečnostně-politických otázkách a v procesu tvorby
bezpečnostní politiky.
Její současnou podobu můžeme charakterizovat jako dobrovolné, neformální
a relativně ustálené společenství zástupců odborné i laické veřejnosti, neziskového
sektoru, univerzit, vědeckých a výzkumných institucí, aktivně se vyjadřujících
k otázkám bezpečnosti státu a problémům bezpečnostní politiky
(možná se zde hodí i lakoničtější charakteristika, kterou jsem vyslechl před pěti
lety od Brada Fredena, bývalého tajemníka pro politické záležitosti velvyslanectví
USA v Praze, v jedné z diskusí o postavení a úkolech bezpečnostní komunity,
která podle něho je jen jiným výrazem pro vzdělanou skupinu vládních činitelů,
členů parlamentu a nevládních organizací v bezpečnostních otázkách).
Výstupy této komunity, kam ostatně patří i tato konference, jsou vám všem
jistě známé, nebudu je proto šíře připomínat – chtěl bych ale učinit pár poznámek
k aktuálním možnostem působení komunity v rámci komunikace s vládou,
„silovými“ ministerstvy a parlamentem.
Pokud jsem zmínil fakt, že bezpečnostní komunita je více méně respektovaným
partnerem učinil jsem tak záměrně. Přes přiznání faktu její existence se
totiž stále objevují tu větší, tu menší obavy z jejích aktivit a vlivu, často vyvolané
i tím, aby komunita a její příslušníci negativně neovlivňovali přijaté záměry
či rozhodnutí v procesu tvorby a realizace bezpečnostní politiky.
V pozadí spíše stojí obava z vedení přímého a kvalifikovaného dialogu o
bezpečnostních otázkách. Myslím si, že pro tyto obavy v zásadě není důvod –
ostatně otevřenost k dialogu uplatňovaná např. sekcí obranné politiky a strategie
MO nebo odborem bezpečnostní politiky MV to potvrzují. I tento dialog
je nástrojem civilního řízení a kontroly silových složek.
V této souvislosti si dovolím i jednu odvážnější poznámku – právě bezpečnostní
komunita může být přirozeným spojencem „osvícených“ nebo chceteli
„angažovaných“ vojáků, policistů a dalších státních úředníků usilujících o co
nejvyšší efektivitu při zajišťování bezpečnosti země. Podmínky pro to mohou
vytvořit kvalitní komunikační kanály mezi státní správou-ministerstvy a bezpečnostní
komunitou, které by se neměly omezovat pouze na ad hoc akce typu
seminářů, kulatých stolů apod., ale pravidelnou (a možná i svým způsobem institucionalizovanou)
spolupráci např. formou expertních fór.
Je možné v perspektivě (i na základě např. francouzských zkušeností) uvažovat
o zřízení „polonezávislého“ analyticko-výzkumného pracoviště (potřebnou
míru vědecké autonomie by mohl zajišťovat statut, složení řídícího orgánu
apod.) pro potřeby strategického řízení bezpečnostního systému České
republiky, které by spolupracovalo s vládou a bylo by vládou spolufinancováno.
31